Reklama

Někdo se těší rok co rok na Vánoce, jiný na narozeninovou oslavu, zkrátka každý máme to své. Anna (49) se vždy v listopadu nemůže dočkat své školní lásky. Tajné rande si dávají už pětadvacet let.

„Máme vlastně letos takové výročí, čtvrt století,“ směje se Anna a vypráví příběh, nad kterým by zajásali i hollywoodští filmaři. Už 25 let se totiž pravidelně vídá se svým milencem. Z jejich velké školní lásky jim však zbyl pouze jeden týden v roce.

Do Standy jsem byla zamilovaná, jako do nikoho jiného. I přes to přišel rozchod, každý z nás chtěl od života něco jiného. Já musela zůstat s rodiči, on dostal pracovní nabídku, která se neodmítá. Tehdy měl šanci vycestovat do Polska jako montér speciálních zařízení, lidí s touto specializací byl nedostatek. Nezlobila jsem se na něj. Byl to zkrátka osud. Rok na to mi vstoupil do života můj manžel. Nešlo sice o lásku jak z pohádky, ale byl na něj spoleh a já si ho vážila. Dodnes ho mám moc ráda a jsem mu dobrou ženou. Až na ten jeden týden v roce,“ svěřuje se Anna.

milenci

Vše začalo, když se čtyři roky po její svatbě náhodou potkali v Luhačovicích. „Byla jsem tam na dovolené od podniku. Sama, protože manžel onemocněl. A Standa tu byl zase pracovně. Zašli jsme na kávu a všechno to bylo zase zpátky. Vášeň nevyprchala a já manžela poprvé podvedla. A on zase svou manželku. Řekli jsme si ale, že si nebudeme nic vyčítat a tohle bude jen náš týden. Rozlučkový. Ani se mi nechtělo odjíždět,“ vzpomíná s tím, že pak už zůstali v kontaktu a občas si vyměnili nějaký ten dopis. Bydleli od sebe daleko, takže setkání nepřicházela v úvahu.

„Už ani nevím, koho to napadlo, ale domluvili jsme se, že si setkání zopakujeme. Manžel proti mému relaxačnímu pobytu nic neměl a byl i celkem rád, že ho nemusí absolvovat se mnou. Je raději v přírodě, než naložený v bazénu a na masážích. A tak se můj týden na „rekonvalescenci“ stal pravidlem, rodina ho začala brát jako samozřejmost,“říká Anna.

milenci2

Ona i Standa si pro jistotu pronajímají každý svůj pokoj a mají se na pozoru před náhodnými setkáními s někým ze známých. „Musím to ale zaklepat, nikdy jsme nikoho nepotkali. Svět naštěstí není tak malý, jak se říká. A jestli nám ten jediný týden v roce stojí za to riziko? Ano, vždy se na něj neskutečně těšíme. Máme si toho tolik co říct, užíváme si jeden druhého plnými doušky. Zpočátku se mi vždy po návratu po Standovi stýskalo. Ale za ty roky jsem si zvykla brát to tak, jak to je. A má to své kouzlo,“ dodává Anna.

Čtěte také: