dish

Každý si na to asi z dětství vzpomíná. Přišli jste unavení ze školy, v hlavě vám šrotily všechny povinnosti, které musíte do hodin splnit, a jak zase nestihnete jít ven s kamarády a kamarádkami, když tu se ozvalo:

„Už seš doma? Výborně, umyj nádobí!“

A tak následovala otrávená a ušouraná cesta ke dřezu... Ale jsou mezi námi i jedinci, kteří mytí nádobí milovali a ke dřezu se vrhli hned, jakmile se dostali domů. Jaké jsou redakční vzpomínky na dětské mytí nádobí?

Klára KřížováKlára Křížová

Nádobí jsme myli všichni tři sourozenci a střídali jsme se. Měli jsme „služby“. Jelikož nebyly myčky a u nás bylo doma vždycky hodně lidí, byla nádobí hora. Opravdu nechutné bylo mytí nádobí na chalupě. Pod dřezem byla díra, takže splašky tekly do hnusného kýble, který ten, co myl nádobí, musel ještě vynášet. Teď na své chalupě rekonstruujeme kuchyň a myčka v ní určitě chybět nebude. :-)

Dana SvobodováDana Svobodová

Mytí nádobí v dětství jsem úplně nenáviděla. Ne tak doma jako u babičky a dědy na venkově o prázdninách. Tam to bylo jako za středověku. Děda byl puntičkářský hospodář a nesnášel plýtvání. Takže ani kapka vody nesměla přijít nazmar. Kromě toho měli vždycky prase a voda z nádobí, „pomeje“, se mu přidávala do krmení. Takže o nějakém jaru nemohla být ani řeč. Asi si dokážete představit, jak vypadala voda po umytí všeho nádobí. Nejen že byla skoro studená, odporně kalná, ale hlavně nechutně mastná. Ráchat si ruce v takovém škopku byl tedy zážitek, na který se nezapomíná.

simiSimona Škodáková

Nádobí jsme jeden čas myli ve škopku, a to byla hrůza. Nahřát vodu v hrnci, přelít, naředit studenou... Ty vrstvy mastnoty, které se pak musely vytírat z povrchu dřezu, byly nechutné. Nerada jsem si máčela ruce v téhle špíně, a když to šlo, raději jsem nádobí utírala. V běžném dřezu s tekoucí vodou to už bylo jiné mytí. V dětství to ale moje striktně určená povinnost nebyla. Rozhodně jsem tuhle práci nijak nemilovala, z druhé strany žehlení je určitě mnohem horší.

Klára MilošováKlára Milošová

Ať vzpomínám, jak vzpomínám, myslím, že v dětství jsem mockrát nádobí neumývala. Buď mě rodiče úkolovali něčím úplně jiným, anebo... no, myčku jsme nikdy neměli, to je jisté. A veškeré mé vzpomínky překrývá současnost, kdy mě mytí nádobí čím dál víc rozčiluje, zatěžuje a hlavně zdržuje, takže téměř dennodenně uvažuju o myčce. Určitě si ji pořídím co nevidět.

Nesnáším totiž plný dřez a zároveň ráda a často vařím, proto jsou dny, kdy nádobí myju snad celý den... vstanu, umyju nádobí, nasnídáme se, umyju nádobí, začnu vařit, umývám průběžně nádobí, poobědváme, umyju nádobí, odpoledne projdu kolem dřezu, zase umyju nádobí, a to samé jako s obědem se odehrává s večeří...

Ostatně, když jsem se poptávala ve svém okolí, zjistila jsem, že jsem snad poslední mohykán mezi „dřezomyjci", protože všichni kolem mě mají myčku a něčím takovým, jako je špinavé nádobí, se prostě nezdržují. Vlastně nechápu, jak můžu bez té myčky ještě pořád existovat!

evaEva Soukupová

Jak jsem myla nádobí? S odporem, kecama a neustálým nadáváním. Já si jenom vzpomínám, že se mi do toho vždycky děsně nechtělo a vždycky jsem měla remcy a odkládala to, dokud jsem nebyla skoro násilím donucena. :D Fakt mě to nebavilo.

zuzuZuzana Sommerová

Do mých cca osmi let jsme bydleli na Žižkově v jedné místnosti 16 čtverečních metrů. Záchod na chodbě, koupelna nebyla. V místnosti bylo pouze umyvadlo, takže nádobí se mylo v takovém vysouvacím dřezu (dodnes ho máme na chatě) - voda se tam musela nalévat a vylévat. Nádobí jsem mýt musela poměrně brzy, jen vodu vylévala máma. Když jsme se potom přestěhovali do Michle a voda tekla z kohoutku přímo do dřezu, tak jsem si připadala jako král! Navíc povyrostl bratr, takže utíral. Už mnoho let vlastním myčku - s tou mám jediný problém, nikdo to tam nenaskládá tak dobře jako já - takže je to opět na mně. Vyndává syn (mám pocit, že to je jeho jediná pravidelná povinnost) a nesnáší to!

A jaké jsou vaše vzpomínky na mytí nádobí, když jste byli dětmi?

Reklama