Reklama

Anife (celým jménem Anife Ismet Vyskočil Hassan) vzbuzuje rozporuplné emoce. Není divu, našemu českému „temperamentu“ přijde moc divoká, děsně upovídaná, živě gestikulující, šíleně optimistická a vůbec, je jí všude plno. A právě proto mě tak lákalo se s ní setkat. Je tak jiná, než jsem já...

Ty chceš dělat rozhovor s Anife? Můj návrh vyvolal na poradě zděšení. Zatímco mé milé kolegyně viděly, jak mě Anife porcuje do kebabu, Radek se potutelně usmíval.

A proč ne, je to výzva… a když jsem si přečetla její knihu (mimochodem moc zajímavou, poutavou a zábavnou), už nic nemohlo zabránit tomu, abych si s touhle maličkou exotickou kráskou, kterou tady všichni spojují „jen“ s Ivanem Vyskočilem, domluvila rozhovor.

\yasdfs

Daly jsme si schůzku v kavárně, která je nám oběma blízká. V sedmém nebi. Zvláštní, že? Podaly jsme si ruce na přivítanou a její drobounká ručka mě překvapila pevným stiskem. To přece o něčem svědčí, ne?

Posadily jsme se do rohu rušné kavárny a já věděla, že to bude krásné povídání. Přistupovala jsem k ní prosta jakýchkoliv informací z bulváru. Brala jsem ji jako čistý, nepopsaný list a myslím, že jsem dobře udělala.

Anife, když dovolíte, začnu vaší knihou, protože právě ona může za to, že tady spolu sedíme. Jak k tomu vlastně došlo, že jste ji napsala? V úvodu knihy jsem se dočetla, že hlavním impulsem byl pořad VIP prostřeno. Váš díl prý měl největší sledovanost.
Kromě tohoto pořadu jsem dělala i Ženy na cestách, tak je napadlo, že bych to mohla spojit dohromady. Nejen že dobře a ráda vařím, ale i strašně ráda cestuju a mám spoustu zážitků. A vždycky, když jsem je vyprávěla, tak mi kamarád říkal: Aničko, proč nenapíšeš nějakou knihu ze svých cest a nespojíš to s těmi recepty? A já na to: Já nejsem žádná spisovatelka. A on mi odpověděl: To nevadí, já bych si koupil tvoji knížku takovou, jaká je. A tak jsem si k tomu sedla a napsala pár kapitol a dala mu je přečíst na zkoušku. A on řekl: Napiš ještě víc stran… a tak to vlastně, úplně náhodou, všechno začalo.

Mně to přijde úžasné spojení, protože dnes je „překuchařkováno“ a taková knížka mi dá mnohem víc než jen recepty. Každý si je spojí s konkrétním místem, a tím se nejen vzdělá, ale tu zemi přímo „ochutná“.
Taky jsem nechtěla klasickou kuchařku, chtěla jsem, aby ta kniha byla multifunkční. Chtěla jsem příběhy, hezké zážitky, něco se dozvědět a přitom si uvařit. Když máš v knihovně Anife a je ti smutno, tak si přečteš nějaký příběh, třeba Maroko, zasměješ se a možná dostaneš chuť si tu zem víc užít. Cítit její vůně, chutě… Tak si uvaříš něco tradičního a jídlo ti ty zážitky zprostředkuje. Můžeš ji vnímat více smysly. Já miluju ten pocit, když si můžu věci očichat, ohmatat, ochutnat, to je dar, za který jsem životu vděčná.

Anife

V knize se vracíte i ke svým zážitkům z dětství a píšete otevřeně i o osobním životě, který by sám o sobě vydal na román. Nechtěla jste se „zakopat“ ve své rodné vísce, toužila jste po vzdělání a jiném životě, než který vám nalajnoval váš tatínek. V patnácti letech jste utekla z domova. To chtělo asi hodně velkou odvahu…  
Můj táta byl prudérní „musliman“, to znamená, že jsme musely dodržovat tradice a podle něho škola, to neznamenalo nic. Ale máma, která pracovala v nemocnici, věděla, že pokud nebudeme mít vzdělání, nikam se nedostaneme. Spíš máma mi pomohla, že jsem „utekla“. Utekla v uvozovkách, chtěla, abych šla do města a studovala. Díky mámě jsem studovala, ale táta to bral jako zradu a velkou tragédii. Ale máma mě přesto navštěvovala a podporovala. Já jsem chtěla vidět svět, ale táta vždycky říkal: „Ta ovce tě nakrmí, dá ti mlíko, vlnu, oblečení, sýr, a co ti dá knížka? To je jako polívka a karbanátek. Když je hodíš na zeď, polívka steče a zbude jen mastnej flek, ale karbanátek spadne a zůstane. Takovej je život, škola ti nic nedá, knížka ti nic nedá, ale tady ta ovce ti dá všechno.“

Jenomže já jsem chtěla poznat svět a vyzkoušet si ho na vlastní kůži, ale táta to nechápal a bylo mu to málo. Měla jsem ráda divadlo, recitovala, jezdila na soutěže, a to všechno za zády táty a díky mámě, která byla mnohem pokrokovější v názorech. Ve vesnici bylo jenom jedno auto (sanitka a pohřebák v jednom), a to mě odvezlo do města a pak zase z města, kde jsem absolvovala nějakou soutěž. A když ten pohřebák zastavil u domu, táta se ptal, kdo umřel, a máma mu řekla: „Nikdo, to přijela Anife ze školy“.

Táta tyhle věci vůbec nechápal, proto jsem odešla do města. Co bych dělala ve vesnici s tři sta padesáti ovcemi? Znala bych jejich anatomii, ale nic víc bych nevěděla.

Anife

Anife, teď se asi dotknu hodně citlivého místa, ale myslím, že je to důležitá kapitola vašeho života, kterou nemůžeme vynechat. Váš odchod nebyl tak úplně růžový, jak jste si představovala.
Když jsem odešla do města, tak se mi stala hodně ošklivá věc. Já o ní strašně nerada mluvím, protože tady v Čechách se znásilnění zlehčuje a holka se šmahem odsoudí, že si za to může sama. Jenomže já jsem byla hodně mladá a prožila jsem velké trauma. Nenáviděla jsem muže… A pak jsem potkala kluka, který mi pomohl najít zase důvěru a neházet všechny chlapy do jednoho pytle. On se stal i otcem mého syna.

Když se to dozvěděl táta, bral to jako velkou hanbu a zřekl se mě. To je konec, to není moje dcera, je to černá ovce rodiny a nesmí do našeho baráku. A zakázal mámě, aby mi jakkoliv pomáhala. Máma chtěla, ale respektovala tátu jako hlavu rodiny. Ale přece jenom jí to nedalo a komunikovala se mnou přes sousedku, aby se to táta nedozvěděl.

A já v sedmnácti s malým dítětem nevěděla nic, neměla jsem nikoho, kdo by mi poradil, ale jsem za to tátovi vděčná. Jsem šťastná, že se takhle zachoval. Kdyby mě vzal s dítětem zpátky a pak mě dal nějakýmu Turkovi, který by říkal: „Vzal jsem si tě s dítětem, tak budeš mlčet,“ mohla jsem mít hrozný život.

Ale protože mě nechtěl doma, že jsem poškodila pověst rodiny, musela jsem se postarat o sebe i o dítě sama. A to mi dalo hodně do života a já za to svýmu  tátovi nepřestávám děkovat.

A vzal vás nakonec táta zpátky? Odpustil vám?
Ne, můj táta mi nikdy neodpustil, musím to říct ale trochu šířeji. Bylo nás hodně dcer a táta si představoval, že si každá vezme jednoho Turka, a rozšíříme tak své majetky. Naše ovce, vaše ovce, naše koně, vaše koně a nakonec si ani jedna nevzala Turka. A ještě jeho nejmilejší dcera měla nemanželské dítě!

 A táta byl zklamaný a zřekl se nás… ale když umíral, tak nás všechny svolal a chtěl odpuštění... tak jsem mu řekla. „Tati, já ti nemám co dopouštět, naopak ty odpusť mně, že jsem tě neposlechla a dostala jsem tě do stresu… já ti děkuji za to, co jsi mi v životě dal, a díky tobě jsem taková, jaká jsem.“

Anife

 A táta nás přijal zpátky do rodiny, asi si uvědomil, že i když si jeho dcery vzaly muže jiných národnosti a jiných náboženství, jsou šťastné víc, než kdyby jim to určil on. Nemohl za to, byl hodně uzavřený a neznal nic jiného než své hospodářství.

Škoda, že si to uvědomil tak pozdě, až dva roky před smrtí, a že si užil mého syna jenom rok. Ale důležité pro mě je, že nám odpustil a my jsme mu odpustily

Jak jste se vlastně ocitla v Čechách?
Náhodou, jako spousta věcí v mém životě. Jela jsem do Německa na návštěvu, mělo to být jen na chvilku. A to, že jsem se spletla a místo v Německu vystoupila v Čechách? Znala jsem jenom azbuku, a když jsem viděla nápisy v latince, myslela jsem si, že jsem na místě. Vzala jsem si svůj kufříček, vystoupila z autobusu a šla volat: „Já už jsem tady, přijďte si mě vyzvednout.“ A na druhé straně: „Nemůžeš být tady, autobus má přijet až za čtyři hodiny… tak tam počkej, my si pro tebe přijedeme, počkej v Atriu.“ Znali jen Kotvu, Krone, Bílou Labuť a Atrium. Opravdu si mě přijeli vyzvednout, ale na cestě zpátky jsme se nabourali a já zůstala v kómatu v Motolské nemocnici. Ležela jsem tam půl roku a rodiče o mně vůbec nevěděli a mysleli si, že jsem zůstala v Německu.

Ale bylo to úplně jinak. V nemocnici jsem se začala učit česky a známí z Německa mi navrhli, abych tady zůstala a pomohla jim rozjet obchod s českým sklem a porcelánem, o který byl v Německu zájem.  A to byl důvod, proč jsem tady zůstala.

Lidé se vás spojují hlavně s hercem Ivanem Vyskočilem…
Když už jsem chtěla do Německa odjet, seznámila jsem se se synem Ivana Vyskočila, který mi říkal: „Táta se rozvádí, je smutný, má depky, a ty jsi taková veselá, pojď, já vás seznámím. Tenkrát jsem vůbec nevěděla, o koho se jedná. A když jsem ho poprvé uviděla, řekla jsem si: Jé, ten je krásnej. A Ivan si zase říkal: „Ta se mi tak líbí, ale je černá, z Bulharska, ještě ke všemu tak mladá, co si o mně budou myslet?

Časem jsem zjistila, že má ještě pětiletou dceru a já měla pětiletého syna, on se rozváděl a já neměla nikoho… On byl ten noblesní pán, který věděl všechno o kultuře a o světě, a já byla ta holka, co zase znala bylinky a věděla, na co se dají použít. A to bylo zase zajímavé a nové pro něj. Že jsem ta obyčejná, která vnímá svět, a on zase zná Prahu, kterou mě učil poznávat.

Připadala jsem si jako v pohádce. Byly to krásné roky. Ať si Ivan teď říká, co chce, měli jsme krásné manželství.

A já Ivanovi za těch deset nádherných let děkuju. Vzájemně jsme si něco předali, a to nám nikdo nevezme.

Ale asi jsme se měli rozejít a já jsem teď šťastná, že nejsem s ním. Kdybych s ním byla dál, možná bych se zabrzdila a už bych to nebyla já. Dostala bych se do kategorie manželky toho známého Ivana Vyskočila.

Třeba to tak mělo být. Věříte na osud?
Ano, já vždycky říkám: Pán Bůh dá, nebo nedá. Ale tím, že jsem zůstala sama, v Čechách, bez pomoci chlapa, musela jsem se dál rozvíjet a spoléhat jen na sebe. A za to Ivanovi vlastně také vděčím. Že mě nevědomky posunul dál. On je teď takový zatrpklý a vždycky, kdy se potkáme, neodpustí si do mě rýpnout, ale já se na něj nezlobím.

Anife

To je moudré, že dokážete být nad věcí. Vy jste hodně temperamentní, jak to jde dohromady s naší českou mentalitou? Jak se vám tady vlastně žije. Nenarážíte občas?
Byly doby, kdy jsem trpěla smutkem, ale trvalo to jen chvilku. Nechtěla jsem se tomu poddat. Můj současný přítel je také z Balkánu. Když přijede na Balkán, úplně se rozsvítí, zpívá, tančí, dokáže se radovat ze života. Když se vrátí sem, je jako vyměněný a padají na něj chmury, je uzavřenej a kyselej. Já to mám jinak. Taky mám starosti, musím zaplatit složenky, ale já jsem se to naučila oddělovat a radovat se z maličkostí.

Vy tady v Čechách se neumíte bavit, neumíte si užívat hezkých chvil. Teď tady piju kafe, povídám si s vámi, je mi dobře a nemyslím na to, že za chvilku musím odejít a čekají mne nějaké povinnosti. Život je jeden velkej běh: narodíte se, běháte, běháte, jste velkej sportovec a pak je finále, věnec a tři metry pod zem. A co z toho máte? Proč mají hodinky řídit váš život? Nač ztrácet čas s lidmi, kteří vám vadí? S těmi se prostě nescházím! Ale naštěstí těch milejch je stále dost. Mám strašně ráda návštěvy. Přijdou, já jim uvařím, oni si povídají a je nám všem dobře. Mě baví lidi spojovat. 

A víte, co mě ještě unavuje? Že si lidé pořád na něco stěžujou. Svět není jednoduchý, ale nám se tady žije dobře, ne? To jen my si děláme život ošklivej nebo hezkej. Když si pořád budeme říkat, že to je všechno hnusný, nevšimneme si, že tamhle kvetou růže.  

Ale já vás Čechy mám přesto ráda, jste chytří, líbí se mi váš humor a vždycky, když odjedu do ciziny, tak mi chybíte. Vážně, i s tím svým věčným brbláním. Já jsem taková masochistka.

Tak pojďme na chvíli do té ciziny. Třeba v Tunisu vám muži stále říkali, jak jste krásná. Během pár dnů jste dostala několik nabídek k sňatku, ale tady vám to za těch dvacet let řekli maximálně třikrát. To se mi nechce ani věřit.
Opravdu, vždycky, když jsem se s nima seznámila. Ale ti muži, v jižních zemích, jsou takoví. Může za to sluníčko. Kamkoliv to sluníčko přijde a praští vás do hlavy, je to stejné. I ženský vám říkají, jak jste krásná, a chlapi si na vás všimnou úplně všeho. Mají to v sobě už od malička. Kluci se narodí a už mají ty koule, jak se říká, a ovládají ty pohledy, a holčičky jsou snad od narození kokety, umí se nosit a jsou si moc dobře vědomé, že jsou ženy. A to je to krásné. Ale taky to hodně ovlivňují maminky. Holčička má mít copánky, kudrlinky, má mít ty sukýnky, volánky a barvičky. Kluk se narodí, aby byl chlap a sváděl holky, a holka aby byla žena a sváděla toho muže.

Nebála jste se v Maroku chodit v krátkých šatičkách a bez rukávů? Moc vám to na těch fotkách slušelo, ale neriskovala jste, že budete budit pohoršení?
Já jsem si to vůbec neuvědomila. Přišla jsem z Evropy a jako Evropanka jsem se také oblékla a myslela jsem si, že to vyřeší šátek. Nedošlo mi, že mě s mou snědou kůží a hnědýma očima nedokázali zařadit a mysleli si, že jsem jedna z nich a urážím jejich cítění. Ale pak jim to můj průvodce vysvětlil, že jsem cizinka, přijela jsem z Čech a nevím, jak to u nich chodí. A oni to snad pochopili, protože byli moc milí. Možná mám něco v sobě bezprostředního, co ostatní úplně odzbrojí.m

To si myslím, protože ti chlapi z vás museli být úplně vedle. To mi přímo nahrálo na další otázku: Viděla jste kus světa a máte srovnání. Jací jsou podle vás čeští muži?
Ze začátku mi připadalo, jako by čeští chlapci byli pod bačkorou. Nepřišli mi moc mužní, jak to, nežárlí, když se bavím s jiným? Asi pro něj nejsem dost zajímavá, aby o mě bojoval! Ale časem, když jsem se seznámila s Ivanem, jsem musela ocenit tu svobodu, na kterou jsem od nás nebyla zvyklá. U nás tě sice muži chválí a pochlebují, dokud se nestaneš jejich ženou. Pak nejsi nic víc než jejich majetek a tvoje svoboda končí.

Až po čase jsem si uvědomila, jak jsou čeští chlapci galantní. Podrží ti kabát, odsunou židli, pustí do dveří… Většina českých mužů (samozřejmě že existují výjimky) neurazí ženu tak jako muži u nás. A co mi ještě na nich imponuje? S jižanem se můžeš bavit jen o jídle, o módě a o pití. Nic okolo. S českým mužem se můžeš bavit úplně o všem. 

Anife, vypadáte spokojeně a ta pozitivní energie z vás doslova sálá. Mohla byste nám dát nějaký svůj recept na radost ze života?
Já si strašně vážím života. Asi proto, že jsem zažila hodně ošklivých věci, ale i hodně těch krásných. Ty mi daly sílu a z těch ošklivých jsem si vzala to dobré. Jsem moc vděčná Pánu Bohu, že mi umožnil na tom světě žít a vnímat život všemi smysly. Když se podívám kolem sebe a vidím třeba slepého člověka, který žije ve tmě, vždycky si uvědomím ten dar, který mi byl dán.  A moc si toho vážím. Nemám ráda nenávistné lidi a jsem šťastná, že nenávist nemám v sobě. Když mě naštveš, ale hodně naštveš, tak ti to řeknu na rovinu. Ale když zjistím, že jsem se třeba unáhlila, přijdu a omluvím se. Být upřímná k druhým i k sobě, dokázat se poučit z chyb a užívat si života.

To jste řekla moc krásně a já vám moc děkuji za tenhle rozhovor. Doufám, že i těm, co ho budou číst, pomůže se na chvíli zastavit a uvědomit si, že jsou vlastně šťastní. Dřív, než jim život uteče pod rukama.

Foto zdroj: facebook

Čtěte také: