Místo, kde se narodíte, si nevybíráte.  Kam vás vítr zavane v průběhu života, to je už jiná. Znám spoustu lidí, co se rozhodli, že vesnice pro ně nic není, a zamířili do města, či velkoměsta. Ale i obrácené rozhodnutí. Po narození dětí se lidé často stěhují do vesnic – prý do zdravějšího prostředí.

house

Málokdo zůstává celý život připoután k jednomu místu.

A ten, kdo se nikdy nepřestěhoval pryč, se často na lidi, co přicházejí, dívá skrz prsty. Pohrdlivě trousí „naplavenino jedna“.

I já jsem stále přistěhovalec, ačkoliv v Praze pobývám již 14 let. Mám kamaráda, který, kdybych před ním řekl, že jsem Pražák, zvedne obočí a dá mi jasně najevo, že ze mne nikdy nic jiného než naplavenina z východních Čech nebude.

A tam, kde bych se měl cítit jako „doma“, se na mne dívají jako na „Pražáka“.

Těžký osud vykořeněnce.

I když si nemám na co stěžovat. Velkoměstská anonymita umožňuje pohodlně se zapojit do dění mnoha lidem. A čím více přistěhovalců je, tím se cítí lépe. I mně se stále někdo ptá, odkud vlastně jsem.

Ale na vesnici, to je jiná.

Pamatuji, jak do Kočího, nedaleko od Chrudimi, kde jsem v dětství žil, se přistěhovala nová rodina. A trvalo mnoho let, než přestali být považováni za ty „nové“. Stůl štamgastů byl pro onoho pána v restauraci zapovězen, i když u něj nikdo neseděl, prodavačka schovávala všem, jen nově přistěhované říkala, že nemá, apod.

Trvalo to snad sedm let, než si na ně vesnice zvykla.

Ale v hlavách, hlavně starších spoluobčanek, jsou to naplaveniny dodnes, a to tam bydlí přes 25 let.

A vaše zážitky s naplaveninami, se starousedlíky i se zkušenostmi z toho, jak vás přijalo nové prostředí, je dnešním tématem dne.

Přispějte k němu svým příběhem a získejte tři bonboniéry Tatiana.

redakce@zena-in.cz

Tatiana

Reklama