V dnešní době jsou požadavky zaměstnavatelů na znalost cizího jazyka samozřejmostí. A nemyslím si, že je to něco špatného, kdepak... Známá fráze praví: Kolik znáš jazyků, tolikrát jsi člověkem – je to dobrá fráze, kterou se řídí každý mladý člověk, chtě nechtě. Na školách jsou jazyky povinné, takže ať se to dítkám líbí, nebo ne, učit se je musí.

Když kluk přijde ze školy, na tváři kyselý výraz a prohlásí: „Mami, ta angličtina je úplně nanic! My se tam učíme takový blbiny!“ řeknu mu, že jednou ty „blbiny“ ocení a ať se kouká učit.

 

Problém je, že naše společnost se neskládá jen z mladých lidí, kteří přijdou o práci žádat již s jazykovou výbavou ze středních nebo vysokých škol. Střední generace chce mít také uplatnění, dobré místo, dobrý plat. A to bez znalosti alespoň jednoho světového jazyka není zrovna moc reálné přání.

Vydala jsem se na takový soukromý průzkum do hypermarketu  společně s kamarádkou, která pochází z Anglie. Požádala jsem ji, aby oslovila prodavačky různých věkových kategorií s prosbou o pomoc při výběru zboží. Výsledek?:

* 3 z 5 mladých žen se dorozuměly bez problémů. Zbylé dvě měly angličtinu sice lámavou, (přičemž jedna z nich se pokusila o konverzaci v němčině), ale přesto mé kamarádce dokázaly poradit.

* 7 žen středního věku nebylo schopno odpovědět vůbec a dvě ženy středního věku odpověděly německy, že bohužel angličtinu neumí.

 

Paní Helena pracuje několik let jako servírka. Ve svých 49 letech se pokusila najít novou práci, která by odpovídala jejímu dosaženému vzdělání (ekonomická škola). Jediný jazyk, který umí mluveným  a psaným slovem, je ruština.

„Před rokem 1989 jsem pracovala jako sekretářka. Pár let po revoluci se bohužel nároky firmy zvedly o jazykové znalosti, které já neměla... Takže přednost dostaly dívky, které sice měly nulovou praxi, ale zvládaly dobře angličtinu nebo němčinu... Zkoušela jsem několikrát sehnat si nové místo opět v kanceláři, ale pokaždé jsem výběrovým řízením neprošla díky mé neschopnosti domluvit se jiným světovým jazykem, než je ruština...“

Zeptala jsem se paní Heleny, zda zvažovala nějaký jazykový kurz. Jen se usmála a řekla, že to není nic pro ni. Že už je prý dost stará na to, aby se učila novým věcem...

 

Inu, každý jsme strůjcem svého štěstí. V mém okolí je spousta žen i mužů, kteří se „na stará kolena“ rozhodli, že se do učení cizího jazyka vrhnou přímo po hlavě. Učí se při zaměstnání, pravidelně docházejí na hodiny, dívají na cizojazyčné pořady v televizi ... a baví je to.

 

Výukových kurzů je u nás jako hub po dešti. Pak se v tom orientujte ... který kurz je dobrý, který stojí za starou bačkoru a jen z vás ždíme peníze?

V první řadě, každý kvalitní kurz splňuje DESATERO, které vytvořila Asociace jazykových škol:

 

Kvalitní škola (kurz)

1. Poskytuje pravdivé a dostatečné informace

2. Disponuje odpovídajícím prostředím a zázemím

3. Zaměstnává vyučující s odpovídající kvalifikací

4. Nabízí vstupní testy s adekvátním zařazením posluchačů

5. Definuje jasně studijní programy

6. Vydává závěrečná hodnocení

7. Deklaruje, co cena kurzu obsahuje

8. Garantuje řádné vedení a organizaci výuky

9. Předkládá reference

10. Řeší stížnosti a připomínky posluchačů

 

http://www.ajscr.cz

 

Někteří zaměstnavatelé vyžadují informaci o stupni vaší znalosti cizího jazyka. Co to znamená?

Pro ohodnocení jazykových znalostí slouží šestistupňová škála úrovní: A1, A2, B1, B2, C1, C2. Stupeň A1 označuje nejnižší a stupeň C2 nejvyšší hodnocení vašich jazykových znalostí a dovedností.

Např. hodnocení A1:

- porozumění jednoduché informaci, řečové tempo pomalé

- čtení jednoduchých jmen či názvů

- psaní základních osobních údajů, schopnost napsat krátké, jednoduché věty

 

Nebo hodnocení B2:

- porozumění delším rozhovorům, bezproblémový překlad filmů

- čtení literatury, novin

- spontánní rozhovor, schopnost vést dlouhé diskuze

- schopnost napsat dopis s podrobným textem

 

Motivace je základem úspěchu – tvrdí odborníci a já jim věřím.

Na škole jsme měli němčinu, jazyk, který mi nikdy k srdci nepřirostl. Nerada jsem se ho učila, hodiny byly pro mě nekonečné (občas jsem se krčila v lavici a se sluchátky v uších poslouchala rádiové hity)... Navíc učitelka, která nás měla na hodiny, byla ten typ, že i kdyby jsem si při hodině udělali discotéku, řešením by pro ni bylo to, že se pokusí překřičet hudbu...

Takže mé znalosti jazyka německého sahají maximálně do „výšin“ pozdravů a poděkování.

 

Opak byl s angličtinou. Líbil se mi ten jazyk, jako holka jsem chtěla rozumět anglickým písním, a to stačilo. Motivace byla na světě...

 

Takže na závěr vám jen přeji: Nebojte se poznávat nové, a pokud máte chuť se učit i ve středním věku – s chutí do toho, držím palce a přeji nekonečný oceán motivací.

 

Reklama