kral

Zvu vás do divadla. Ale ne na hotové představení, tam si můžete zajít sami kdykoliv. Zvu vás do divadla v době, kdy je vstup veřejnosti přísně zapovězen. Kdy v hledišti smí sedět  jen režisér a jeho inscenační tým. Kdy smí mluvit jen režisér a osoby jím tázané. Kdy ve vzduchu cítíte napětí a kouř rejžovy cigarety, neboť on jediný může v této době a na tomto místě kouřit.

kralZvu vás na první hlavní zkoušku. To je zkouška, při které dochází na lámání chleba a někdy i krků scénografů či kostýmních výtvarníků, neboť je to chvíle, kdy herci poprvé obléknou kostýmy, vejdou do dekorace, dostanou reálné rekvizity a musí se poprat se světlem nebo spíš tmou, kterou umělecky vytvořil light designer neboli osvětlovač.

Je to chvíle, kdy se kostýmní výtvarník a scénograf sesednou kolem svého velitele a s tlukoucím srdcem čekají na jeho připomínky či výtky stran herců. Čekají vděčně jako pejsci na pochvalu a vrtí ocáskem, když  ji dostanou, což bývá zřídka, neboť režisér svou kritikou dává najevo nadřazenost, nebo maskuje vlastní nejistotu. Je to také jenom člověk chybující a pochybující, ale to se nesmí říkat nahlas.

kralAle nepředbíhejme, pěkně postupně. Na zkoušky se nechodí hlavním vchodem, nýbrž  divadelní vrátnicí (tudy vchází jen personál a herci), kde sedí paní přísná a teprve po náležitém prověření, co tam budeme dělat, proč a za jakým účelem tam jdeme, zmáčkne bzučák a pustí nás dovnitř.

Naše kroky vedou do hereckých šaten, abychom vyslechli dotazy kostymérek - garderobiérek (což jsou ženy, které oblékají herce, pomáhají s rychlými převleky, atd.), kdy má co kdo na sobě, na nohách nebo na hlavě.

Pak slušně zaklepeme a vejdeme do šatny hereček (dámy mají přednost) a uctivě pozdravíme představitelku hlavní role. Ta sedí chudinka na židli s jednou nohou na líčícím stolku. To není projev nevychovanosti, francouzské hole opřené v rohu, svědčí o tom, že si ulevuje, neboť prasklá čéška se ještě úplně nezhojila. 

kralJak jdou současné duralové hole ke koženému historickému kostýmu? Jak tuto neobvyklou rekvizitu přijme puntičkářský divák?

Původně si myslela, že „to rozchodí“, ale nakonec po dohodě s režisérem vzala hole do role. Dokonce se to rýmuje, a nejen slovně, jak jsem se mohla přesvědčit na jevišti.

Královna Eleonora (v podání  Moniky Švábové) ve hře Lev v zimě je i s holemi a v těžkém plášti s vlečkou impozantní, důstojná, krásná, a jen divák „blbec“ by mohl něco namítat. Jen chůze po schodech je příliš riskantní, takže se příchod do „vězení“ musí dočasně přearanžovat, což nepostřehnete, pokud nejste v obraze.

Dokonce bych řekla, že režisér holí využil velmi chytře a scénám, kdy král Jindřich (Pavel Pavlovský) doprovází královnu Eleonoru z jeviště, dodává dojemnost, která vás chytí za srdce.

Tímto působivým odchodem končí první jednání, režisér zavelí: „Stop, pracák, přestavba, pauza dvacet minut,“ típne cígo a jde na jeviště připomínkovat herce. Do toho se mu nepleteme, je to taková intimní chvilka, kdy chce mít rejža i herci klid.

Počkáme, až se herci rozejdou do svých šaten, a obejdeme je, abychom zjistili, zda je všechno v pořádku, nikoho nic neškrtí, nikde se nic nepáře, nikoho netlačí nové boty. Vždycky se něco najde, ale tentokrát jsou to jen drobnosti, jako třeba natržený opasek, který krejčovská dílna do druhého dne opraví. Jinak v zákulisí panuje příjemná atmosféra, herci mi ochotně pózují a já je chválím, jak jim to sluší.

kral„Konec pauzy, připravte se na druhé jednání,“ zazní příjemný hlas inspicienta. To je člověk, který sedí v portále, sleduje text a dává pokyny osvětlovačům, zvukařům, technice, hercům. Je to takový dirigent představení, který synchronizuje jednotlivé složky, aby byl každý včas na svém místě a dělal to, co má. Pro diváky je neviditelný a neslyšitelný. Můžete ho spatřit pouze tehdy, obsadí-li ho režisér do nějaké malé roličky, což se stává poměrně často, neboť inspicienti jsou lidé sečtělí, talentovaní a zdravě exhibicionističtí.

Jen tak pro zajímavost, nejslavnějším hrajícím inspicientem byl Miloslav Štibich z Činoherního klubu, kterého s oblibou obsazoval Jiří Menzel (Vesničko má středisková).

Ale teď už tiše, stmívá se v sále, opona se zvedá, hudba zní, druhé jednání začíná. Režisér je zjevně spokojen, protože nezasahuje do děje. Nastane vypjatá scéna a dramatický monolog krále Jindřicha najednou ruší nějaké brebentění v horní galerii. „Stop, kdo to tam sakra žvaní, to snad není možný!“ zařve režisér a všechny oči se upřou do míst, kde sídlí štychaři. Ti zmlknou a dělají, že nejsou, neboť jejich neprofesionální počínání se na chvíli stane terčem kritiky. Být to u Krejči, mají padáka na hodinu, nechá se slyšet Pavel Pavlovský. A má pravdu.

Tahle zdánlivě malá, ale nepříjemná epizodka trochu narušila atmosféru, vlny, náladu, prostě to zvláštní citlivé klima, které panovalo na jevišti, ale herci mají tu schopnost nebo dar navázat na přetrženou nit, jako by se nic nedělo.

Ale já vím, že se v jejich nitru něco děje, protože herec je tvor vnímavý, citlivý a lehce zranitelný. Jako dítě, jako já. Proto je mám ráda a proto miluju divadlo a proces jeho vznikání, i se všemi těmi „roztomilými“ peripetiemi, které vy jako diváci představení zažijete málokdy.

Hra Lev v zimě měla premiéru 1. května 2010 v Divadle J. K. Tyla v Plzni. Pokud máte možnost, jděte se podívat.

Reklama