Reklama

Malá obec Schwarzenberg na lučním úpatí hor Bregenzerwaldu se pyšní krásným muzeem. Je pojmenováno po Angelice Kauffmann, první ženě, která byla přijata do britské Královské akademie umění. Ačkoliv se proslavila daleko za hranicemi rodné země, nikdy nezapomněla, kde vyrůstala. Z lásky k rodné hroudě darovala obci mnoho svých děl.

Narodila se sice v nedaleké obci Chur - dnes na území Švýcarska - ale část dětství prožila právě ve Schwarzenbergu, rodné obci svého otce. Ten záhy rozpoznal její talent a vynaložil velké úsilí, aby rozvíjel její nadání. Sám jí dával lekce výtvarného umění. Po smrti matky v roce 1757 pobývala s otcem ve Schwarzenbergu, kde spolu pracovali na freskách apoštolů místního farního kostela. Pak se vydali na cestu do Itálie. Přes Milán, Florencii, Bolognu, Benátky až do Říma, kde se usadili. Brzy se díky talentu, ale i svému šarmu seznámila s nejvýznamnějšími umělci. Stala se vyhledávanou malířkou. Byla nadaná i hudebně a jazykově. Dobře hovořila nejen italsky a německy, ale také francouzsky a anglicky. Díky tomu portrétovala většinu anglických návštěvníků Věčného města.

Když bylo Angelice 25 let, seznámila se s lady Wentworth, manželkou britského velvyslance, která jí navrhla, aby ji následovala do Londýna. Již téhož roku vystavovala portrét Davida Garricka, tehdy známého britského dramatika a herce v galerii na Maiden Lane. Díky lady Wentworth se jí otevřela cesta do společnosti anglické aristokracie i uměleckých kruhů. Dokonce se dostala do přízně královské rodiny.

Angelica KaufmannAutoportrét

Velké přátelství se vytvořilo mezi ní a sirem Joshuou Reynoldsem, významným anglickým malířem. Reynolds byl velmi společenský a nadšený intelektuál s velkým množstvím přátel z londýnských uměleckých kruhů. Mnozí tomuto vztahu přisuzovali i něco více než jen přátelství.

Během patnácti let strávených v Londýně dosáhla svých největších společenských i uměleckých úspěchů. Dostala několik významných zakázek od královského dvora i dalších kruhů. V roce 1769 se stala s pětatřiceti umělci v čele s Joshuou Reynoldsem zakládající členkou Královské akademie umění. Spolu s další malířkou, Mary Moserovou byly jediné ženy, které byly do Královské akademie přijaty. Od té doby směla označovat svá díla značkou „R.A.“ za svým jménem…

Až do roku 1782 každoročně vystavovala několik pláten na výstavách Akademie. Její silnou stránkou byla historické a alegorické výjevy, tato lukrativní oblast klasického akademického malířství osmnáctého století. 

Akademie ji pověřila výzdobou londýnské katedrály sv. Pavla, rovněž to byla ona, kdo vyzdobil stěny staré auly Akademie v Somerset House. 

Neprovázely ji však jen úspěchy. Ve společnosti byla považována za ženu se skandálním chováním, zejména díky příliš úzkému a spekulace vyvolávajícímu přátelství s Reynoldsem. Také ji potkala nepříjemná věc. Naletěla nažehlenému gentlemanovi, který si říkal baron Horn, a dokonce se za něj provdala. Za pár měsíců se však ukázalo, že to byl podvodník.

Další rozruch vyvolaly pomluvy o vzájemném intimním vztahu, které rozšiřoval Jean - Paul Marat, budoucí francouzský revolucionář, v té době se potloukající rovněž londýnskými čtvrtěmi. Tyto spekulace však Angelika striktně odmítla.

AlegorieJeden z Angeličiných obrazů - Alegorie poezie a hudby, v jedné z postav zvěčnila sebe

Zanedlouho však potkala Antonia Zucchiho, benátského rodáka, malíře působícího taktéž v Londýně. Krátce nato se za něj provdala. Zlí jazykové tvrdí, že to byl jen oboustranně výhodný svazek – Angelika přinesla prostředky pro živobytí a sňatkem se udělala přítrž pomluvám.

Nicméně se manželé v roce 1782 vrátili do Říma, kde koupili dům. Jejich salon navštěvovaly ty nejvýznamnější osobnosti kulturního a společenského života, mimo jiné Johann Wolfgang von Goethe, který v jednom ze svých listů do Wiemaru o ní napsal, že je „nejdokonalejší ženou Evropy“.

Když pak ztratila svého manžela, stáhla se do ústraní a skoro neopouštěla svůj dům. Zemřela v roce 1807. Její pohřeb v Římě se konal s náležitou pompou v režii sochaře Antonia Canovy. Ostatky doprovázely všechny tehdy významné osobnosti a stejně, jako například v případě pohřbu Rafaela, se v čele průvodu nesla její díla. Byla pochována vedle ostatků svého manžela v kostele Sant Andrea della Fratte…

Na našem webu jste si také mohli přečíst: