Tak jsem letos napekla jenom 3 druhy cukroví. Zaprvé proto, že jsem v obchodě od nevidím do nevidím, zadruhé mě to vůbec nebaví a zatřetí – a to je ten nejhorší důvod, přijede tchyně a já mám neblahé cukání v celém těle. A jak já mám cukání, je to známka toho, že Anežka nepřijede na den nebo na dva, ale rovnou na celý měsíc. Což znamená, bude u nás na Vánoce.

A věřte mi, moje cukání vydá za deset věšteckých koulí.

Bylo něco kolem jedenáctý, když mi Dorka poslala esemesku: BABICKA JE TADY. UKLIZI. BUDE PECT NA VANOCE. Úsměv mi ztuhnul na lících a chudák zákaznice si asi myslela, že je to díky tomu, že přišla vyměnit mikinu. Jo, kdyby věděla… prd mikina, ale babku mám v bytě a s ní se mi noční můra vetřela do běžnýho života.

Řeknu vám, ani se mi navečír nechtělo domů. Já věděla proč.
Byt byl vzhůru nohama, záclony zmizely z oken a po bytě mi v šátku a zástěře poletovala tchyně jak noční víla. „Hedvo, já vím, holka, že toho je na tebe moc, ale že pečeš jenom tři druhy?!“ udělala takové to cc cc cc a výmluvně zakroutila hlavou.
Mlčela jsem. Jarouš taky mlčel, ovšem z jiného důvodu. On se bál cokoli říct, já se nechtěla hádat. Na to bude dost času zítra, kdy jsem doma.

„No, ale nebojte se, děti, já napeču. Holt nebudu moct odjet, jak jsem počítala, tak se tu zdržím o něco dýl, ale pro vás to udělám. Kdo si dá kávičku? Hedvičko, ty asi bez cukru, viď? Koukám, jakej máš pěkněj zadeček...“ zasmála se vlastnímu vtípečku. Ježibaba.

Dorka byla radši ve svém pokojíčku, protože i jí došlo, že domácí neklid je znatelně narušen ještě větším neklidem.
„Záclony udělám zítra. Teď se máčí ve vaně. Tak se umyjte v umyvadle…“ srrrrk. Tchyně nepije kávu, ona ji srká, a to je fakt na zabití.
„Špajz jsem ti vyklidila, holka, těch prošlých kompotů, cos tam měla. Vyházela jsem toho dva pytle. A dala tam zbytek zabíííjačky, co se nevešel do lednice. A máte tam buchtu. Tu jsem pro vás pekla ještě v noci…“ srrrrrrrk.
Vypnula jsem. Pozorovala jsem Jarouše, jak se usmívá jako idiot, jako idiot přikyvuje, a cítila se taky jako idiot, že jsem se přivdala do týhle rodinky.
„…našla na zemi, u záchodu…“ srrrrrk. „…taky vyhodila…“ srrrrk.
Jestli já to netušila! Jo, na dva dny. Velký kulový. Ta to měla naplánovaný, že přijede a zůstane přes svátky. Ale nemůže přijít a říct, že by chtěla bejt s náma, baba jedna. Musí pokaždý dělat tyhle komedie!

„…Hedvičko, to na zemi?“
Probrala jsem se ze zamyšlení. „Cože?“
„No, ptám se, co to bylo za písek v tý míse na zemi? Já to vyhodila. To nevadí, viď? Zakopla jsem totiž o to a vysypala to.“
V hlavě mi to začalo cvakat jak v natahovacích hodinách… Písek? Na zemi?
„Můj ty bože!“ vyletěla jsem od stolu jak vyděšená andulka.
Tchyně nadskočila, Jára se rozkuckal a oba dva na mě koukali jako na právě propuštěného blázna.
„Lofík! Dorkooo, kde je Lofík?“
Ta kočka tý bábě utekla!  A ještě mu vyhodila jeho záchod. Bože můj, co jsem komu udělala?!

„Já tomu nerozumím? Co se děje? Co se stalo?“ Anežka byla vyvalená a ty její otázky mi lezly na nervy víc než kdykoli před tím. Měla jsem neskonalou chuť jí odpovědět jedno jediné slovo. To, do čeho pravděpodobně šlápla.

A začalo se hledat. Tchyně pořád mlela to svoje: A jaká kočka? Která kočka? Ignorace byla pro tento moment nejlepší volbou.
Samozřejmě, kočičí záchod vyhozený a z Lofíka byl pravděpodobně uprchlík. Dorka bulela. Jarouš byl zase rudej a já se už viděla na ulici, jak pro změnu hledám kočku já.

Po dvaceti minutách mě ozářil snad sám duch svatý. „Ticho!“ zařvala jsem na zbytek rodiny. Nezaměnitelné vrnění se linulo z kuchyně. Přesněji, ze špajzu.
Pomalu jsem otevřela dvířka a všem bylo hned jasné, že Lofík není vůbec uprchlík, ale naopak, je z něj přežraný kocour. Zabijačka okousaná, buchta rozšlapaná a vedle tlačenky se válel spící a vrnící Lofíček.

„Ty vole…“ hlesla Dorka.
„A sakra…“ šeptul Jarouš.
Anežka neřekla nic. Jen stála, zírala a lapala po dechu.
Moc hezky nám ten první společný den začal. Jojo, já to pořád říkám, cukání je holt cukání.

Reklama