Jméno svaté Anežky České je naší veřejnosti poměrně známé především od doby jejího svatořečení v roce 1989. Víte ale o tom, že vlastně tato přemyslovská princezna měla svým otcem původně naplánovánu zcela jinou budoucnost? Čekal by ji osud podobný všem královským dcerám?

Narodit se do rodiny panovníka nebyl ve středověku nejspíš žádný med. V případě, že se narodila dcera, bylo to obvykle zklamání. A to i tehdy, když už na světě nějaký ten mužský potomek byl. V opačném případě to bylo ještě mnohem horší. Anežka byla nejmladší dcerou ctižádostivého Přemysla Otakara I., prvního českého „dědičného“ krále. Loni uplynulo 800 let od jejího narození, i když někteří historikové tento letopočet zpochybňují.  Jako malá holčička moc dlouho doma nepobyla, už ve třech letech byla poslána i se svou starší sestrou na výchovu do kláštera ve Slezsku. Určitě pro nás z dnešního pohledu nepochopitelné. Ale taková byla doba a královské děti, zvláště pak dcery, v té i pozdější době představovaly pro rodiče velký politický kapitál …Anežka

Už tehdy byla poprvé zasnoubena. Ale protože její snoubenec náhle zemřel, byla poslána zpět do Prahy. Dalším nápadníkem byl o málo starší Jindřich VII., syn císaře Fridricha II., toho, který jejímu otci vydal onu známou Zlatou bulu sicilskou. V osobě Jindřicha svitla Anežce naděje, že by se snad někdy v budoucnu mohla stát císařovnou Svaté říše římské.  Proto byla poslána do kláštera v Klosterneuburgu u Vídně, aby se na tuto roli náležitě připravila.

Bohužel i z tohoto plánovaného sňatku sešlo. Díky intrikám a zákulisnímu jednání se Jindřich rozhodl, že si nevezme Anežku, ale Markétu z rodu Babenberků, která byla už v té době o několik let starší než on sám. Je to ta Markéta, s níž se pak jako již s padesátiletou o čtvrt století později oženil tehdy dvacetiletý Přemysl Otakar II., Anežčin synovec.  Tímto sňatkem získal území, které sahalo až k Jaderskému moři.  Ale to není až tak podstatné. Prostě Anežka byla císařovým synem odmítnuta a vrátila se opět do Prahy. Muselo to být pro ni velice potupné, těžká urážka to byla i pro otce Přemysla.

Zanedlouho se ale objevil další nápadník. Anežku požádal o ruku anglický král Jindřich Plantagenet, ale i z této svatby sešlo. Ještě dvakrát dostala Anežka nabídku k sňatku. Opět se na scéně objevil bývalý ženich Jindřich VII., i když byl stále ženatý. To se ale vůbec nelíbilo jeho otci císaři Fridrichovi, a když pak ovdověl, požádal o ruku Anežky on sám. V tomto posledním případě již nežil Anežčin otec, který měl na sňatcích eminentní zájem, a tak si Anežka mohla s tichým souhlasem svého bratra Václava I. dovolit císaře odmítnout. Už tehdy byla rozhodnutá vstoupit do kláštera a požádala o souhlas samotného papeže. Je zajímavé, že císař zareagoval na Anežčino odmítnutí rytířským způsobem, neurazil se, jak se Anežčin bratr obával. Dokonce pochválil Anežčino rozhodnutí sloužit církvi.

Někteří historikové považovali za hlavní příčinu Anežčina rozhodnutí vstoupit do kláštera právě sňatkové čachry, které se jí hluboce dotýkaly. Objevují se ale i jiné názory, že Anežka chtěla svůj život už dávno obětovat trpícím a že se cítila bohu zaslíbená, a tak vlastně ani neměla ctižádost se císařovnou v budoucnu stát.

Ať už byly pohnutky jakékoliv a nejspíš hrály roli oba faktory, svůj další život už Anežka měla od této chvíle jen ve svých rukou. A zaslíbila jej katolické církvi.  Za vydatné finanční pomoci svého bratra založila špitál sv. Ducha Na Františku a u něj později klášter minoritů a klášter klarisek.  Věnovala na to celé své královské věno (To čítalo v době, kdy se měla vdávat, 30 000 hřiven stříbra.). Pomocnicí byla Anežce i její matka královna Konstancie, která jí poskytla pozemky na místě dnešního komplexu Anežského kláštera, kde i ona chtěla původně založit klášter.

Křížová chodba

Anežka si již dříve začala dopisovat s učednicí sv. Františka z Assisi sv. Klárou a do Prahy uvedla do Prahy řád klarisek, který měl velmi přísná pravidla. Podle nich řeholnice žily v modlitbách, postily se, chodily bosy a v jedněch šatech, spaly na holých pryčnách, nesměly spatřit muže ani při mši. Sama Anežka prý žila velice asketicky – jedla syrovou cibuli, chléb, ovoce a výjimečně ryby.

Papež se nad klariskami brzy smiloval a uvolnil tvrdá pravidla - povolil používání bot a teplejších šatů, pohodlnějšího lože a souhlasil, aby se řeholnice pětkrát ročně účastnily mší v kostele a směly spatřit kněze, kteří je sloužili.

Dlouho Anežka usilovala o založení vlastního řádu. Nakonec byl její zásluhou v Praze založen jediný ryze domácí řád – řád křížovníků s červenou hvězdou. Křížovníci se věnovali výlučně péči o chudé, nemocné a handicapované. Odbočky brzy vznikly na několika místech v Čechách i ve Slezsku. Díky tomu je vlastně Anežka považována za zakladatelku první sociální sítě u nás.

Anežka byla silná osobnost, vzdělaná a na svou dobu emancipovaná žena, která měla jako sestra panovníka velký vliv i na politické dění. Vztahy mezi Václavem I. a Anežkou byly opravdu vřelé.  Václav se s ní radil a její zásluhou také došlo později k urovnání velmi napjatých vztahů mezi Václavem a jeho synem Přemyslem Otakarem II., který se ke své tetě choval s nesmírnou úctou jako k vlastní matce. Anežka byla sice fakticky abatyší ve svém klášteře, sama však používala titul starší sestra.

Náhrobek

Prostým lidem byla uctívána jako světice už za svého života. Lidé dokonce věřili, že na její přímluvu se dějí četné zázraky. Zemřela ve velmi těžké době za braniborského řádění v Čechách. Její ostatky byly pravděpodobně uloženy do kláštera, který se právě její zásluhou stal pohřebištěm prvních Přemyslovců. V době řádění husitů byly tyto ostatky ovšem jako nejvzácnější relikvie přeneseny a ukryty na bezpečném místě. Dodneška se nepodařilo zjistit, kde se vlastně nacházejí. A to byl také jeden z důvodů, který bránil její kanonizaci.

Jako první se o to pokusila už Eliška Přemyslovna. Slíbila, že pokud přežije její syn komplikovaný porod, zasvětí své síly její kanonizaci. Bohužel toto úsilí, stejně jako úsilí jejího syna Karla IV. nebylo úspěšné.  Blahoslavena byla až v 19. století a svatořečení se jí nakonec dostalo od papeže Jana Pavla II. v Římě symbolicky těsně před sametovou revolucí za účasti 8000 poutníků z bývalého Československa.

Hledání Anežčiných ostatků však nedalo spát historikům ani archeologům. V  poměrně nedávné době vznikla domněnka, že by mohly být v kostele sv. Haštala v blízkosti Anežského kláštera. Bohužel radarové sondy nepotvrdily toto zbožné přání.

Hlavní Anežčino krédo bylo, že vše se děje tak, jak to má být. Nejspíš nám tedy nezbývá věřit, že se hrob s jejími ostatky najde právě tehdy, kdy se to má stát.

VáclavSouvisející články:Zita, poslední rakouská císařovnaEliška Rejčka

Reklama