Sbírání.

Samo o sobě by se dalo nazvat koníčkem. Alespoň u mne. Kam až má paměť sahá, pořád jsem něco shromažďovala. Známky, pohledy, listy, barevná pírka, kameny, tulipány ... Svého času jsem musela mít každou knížku o přírodě či historický román, který mi přišel pod ruku.

Pohledy jsem rozpustila, když jich bylo něco přes 7000 a stěhovali jsme se. Zůstaly jen opravdu pěkné a ty, které nějak souvisely s mými koníčky.  Ale to nadšení, když vyšla třeba nová edice  koní. Hned jsme se spolužačkama běžely a sháněly. "Koukej, já mám i tenhle a já zas jiný." Obíhaly jsme trafiky, sháněly, měnily. Dneska už dělají radost někomu jinému. 

Knížky skončily v krabicích na půdě. I tak ale zbytek zabírá dost místa. Buď jsou dost odborné, tudíž potřebné, a nebo mám touhu mít je blízko u sebe.

Zahradu jsme na chalupě měly velikou, a tak začala svého času vznikat i mánie sběratelská - kytičková. Nejvíc to u mne odnášely tulipány a růže. Manžel přidával kosatce a gladioly. Jak jsme někde objevili něco nového, už se rozšiřoval záhon. Jenže stěhování ukončilo i tento koníček. Alespoň na čas.

I ze sbírky kamenů zůstalo torzo. Pár odrůd křemenů v květináčích a ty leštěné v mističce. Slabá náhražka kamenných šperků posetých krystaly. Ale aspoň něco. Všechny ty zbylé jsou pak hlídány dvěma kamennými skřítky. Jeden je kousek od Prahy a druhý dorazil až z Tater. Jejich moudré pohledy sledují to hemžení kolem. Ač nemají jinou cenu, než vzpomínku a zvláštní tvar, i to je pro mne hodně.

Před pár lety se ke mně začaly dostávat andělíčci. Znáte to. Dostanete jednoho, druhého, ... pak si toho začnou známí a rodina všímat a alespoň na vánoce se vždycky nějaký objeví. Tak vzniká sbírka samovolná, neúmyslná. Předpokládám, že i ta u mne nějakým způsobem zůstane. Každý z andílků je krásný, něžný. A ani u nich na ceně nezáleží. Spíš na dárci. :-)

Zatím poslední sbírka, u které jsem si ani neuvědomila, že vzniká, ale která souvisí s mým velkým koníčkem - vyšíváním, jsou kapesníčky.

Vzniklo to zcela nenápadně. Vlastně to začalo posedlostí starými vzory a výšivkami. Líbilo se mi, co ženy dřív dokázaly. Ať už to byly kroje, dečky, kuchařky či právě kapesníčky. Jemná práce, spousta večerů u světla, které se tomu dnešnímu nemohlo rovnat, a přesto tak dokonalé. Toužila jsem naučit se alespoň něco z toho. A protože učitelka nebyla, sháněla jsem vzorníky, obkreslovala, později i fotila staré výšivky či je stahovala z internetu. Učila jsem se tak podle starých vzorů a zkoušela techniky, které už moc lidí nezná. Samozřejmě, neumím všechno - prostě jsem na to nepřišla. Jiné zas kvůli časovým možnostem či nedostatku vhodných materiálů ani nepoužívám.

Nejdostupnější a také nejprasnější a nejjemnější bývají kapesníčky. A tak jsem nějaké koupila, inspirována starými vzory vyšila,  jiné dostala - "Hele, našla jsem po babičce kapesníček, ty vyšíváš, chceš ho ?" 

d

Asi nejvzácnější je nalezenec z půdy. Sice už má tu a tam dirku, vzhledem k materiálu se není čemu divit, ale určitě si časem zaslouží repliku. Jen sehnat materiál. :-) 

Při jednom hledání nových vzorů jsem objevila, že i kapesníčky někdo sbírá. A když jsem ty své přepočítala, zjistila jsem, že už i já mohu říct - sbírám kapesníčky.  :-)

o

Takže tohle by se dalo asi nazvat mou poslední sběratelskou vášní.  Poslední ? ... Nějak si nejsem jistá, zda až jednou utřídím vzory ze všech mých hledání a shánění, zda nezjistím, že tohle vlastně je největší sbírka mého života. Asi nejobsáhlejší ze všeho, co jsem kdy shromažďovala. Ale to chce čas.  :-) Aneten

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven.

Aneten, ty sbíráním přímo žiješ! Ale ty kapesníčky jsou opravdu krásné. Zvlášť ten druhý je úplná bruselská krajka. Simona

A co vy ostatní? Také něco sbíráte nebo jste sbíraly? Na textíky i obrázky se těším na adrese:

redakce@zena-in.cz

 

Reklama