Anetě je šestadvacet, jejímu příteli o tři roky víc. Oba bydlí ještě u svých rodičů. Je to pro ně pohodlnější. Doma mají navařeno, uklizeno, na nájem přispívají minimem. Co jim chybí? Že by společné bydlení? Několikrát to zkusili, ale zase se vrátili, odkud přišli.

smutek

Před dvěma lety, Aneta poprvé

Doma mě to moc nebaví. Pořád poslouchat: „Ukliď si ty hadry, schovej si ty boty, zase jsi nezhasla na chodbě, proč jsi nevyndala nádobí z myčky, to nemůžeš vyžehlit to prádlo, nenapadne tě vytřít?“
Už abych měla svoji vlastní domácnost, kde mě nebude nikdo prudit. Vyžehlím si, až budu chtít, nádobí také počká, boty budu mít klidně po celé předsíni.
Tomovi, svému příteli, jsme navrhla, že bych ráda bydlela už sama, ale neutáhnu nájem, tak jestli do toho půjde se mnou. Souhlasil. Sehnali jsme pěkný podkrovní byteček a přestěhovali jsme se.
Asi po měsíci jsem myslela, že ho zabiju. Všude bordel, rozházené prádlo, špinavá vana, špinavá podlaha, do toho pes, kterého si vynutil a o kterého jsem se starala hlavně já. Navíc měl práci, kde mu více neplatili, než platili, a ke konci měsíce už jsme neměli co jíst.
„Na, tady máš psa, vracím se zpátky domů.“
Rodiče mě přijali.

Před rokem, Aneta podruhé  

Doma už šílím. S mámou se ráno bijeme o koupelnu, pořád se hádáme, ona tvrdí, že celá domácnost je jen na ní, že nic neudělám, neuvařím, neuklidím. Přitom doma skoro vůbec nejím. Vyčítá mi, že jen jedu za Tomem a podle nálady se vrátím, nebo nevrátím se špinavými hadry, které ona musí prát a žehlit. Nikdo se jí o to neprosí.
Zkouším podnájem s kamarádkou, ale ta odjíždí do zahraničí. Trochu jí i závidím. Ale Toma tu nenechám. A tak znovu společné bydlení s tím, koho miluji. S Tomem.
Psa si vzal kamarád, jdeme do 1+1. Půl roku v pohodě a pak to přišlo znovu. Tom přišel o práci, je na úřadě, původní úmysl vzít si hypotéku – nemyslitelný.
Tomáš mi vyčítá, že neumím vařit, věčně je u mámy, která svému mazánkovi vyvařuje a přemlouvá ho, ať je doma, že mu tam nic nechybí, a ještě ušetří.
Sama nájem neutáhnu, opouštíme ho a vracím se opět zpátky. Rodiče mě na ulici nenechají.

Současnost

Rozchod s Tomášem, s klukem, kterého pořád miluju, ale nemůžu s ním žít. Vlastně bych ten rozchod poopravila na občasné setkávání. Já doma, on doma. Já naštvaná, on naštvaný.
S mámou se hádám pořád, ale v jednom má pravdu. Je na čase si rozmyslet, co vlastně od života chci. Jestli se chci postavit na vlastní nohy, musím k sobě mít partnera, který mě podrží, a ne se vázat na někoho, kdo se pořád drží máminých sukní, nikdy se neosamostatní a táhne mě k zemi.
A já se osamostatnit chci! Chci mít konečně svoji vlastní domácnost. Chci ŽÍT.

Aneta

Jméno v příběhu bylo pozměněno

Přečtěte si také:

Reklama