Své dítě nemůžeme zardousit, ale můžeme si to občas představovat.

Vždyť nejoblíbenější hračkou našich „andílků“ jsou zpravidla naše nervy, které jim často dokonale protékají mezi prstíčky. Drobný mozek našich zlatíček disponuje doposud neprobádanými schopnostmi. Vymyslí ty nejdůmyslnější způsoby, jakými podrobují naší nervovou soustavu kvalitním zatěžkávacím zkouškám.

Ať je jaká chce doba, jakékoli století a civilizace jakkoli daleko, výmysly našich dětí, kterými nám obohacují život, nepodléhají prakticky žádné evoluci. Dítko, držící v ručičce s ďábelským výrazem starožitnou vázu nad kamennou podlahou, prochází stoletími téměř nezměněno.

Také mám z čeho čerpat

Mezi oblíbené kratochvíle mé prostřední dcery Johanky například patřilo uzmout v nestřežené chvíli cokoli, co jí nepatřilo do ruky, a s neuvěřitelnou invencí a originalitou se uvést v nebezpečí.

Johanka (vlevo) a MíšaNejraději měla zápalky. Svůj poslední skvělý požár uspořádala v dětském pokojíku, když během sekundy stihla sebrat před očima pěti lidí sirky a obratně podpálit pokojík. Požár se pokusila sfouknout a pak uplivat. Když se to nezdařilo, jednoduše zavřela dveře pokoje a šla si hrát do kuchyně. Naštěstí nás bylo v bytě právě pět, takže měl kdo hasit.

Úspěšně ovšem vytvořila exkluzivní samopek z prádla na sušáku, kráter do koberce, žabky z bačkůrek a působivý obrazec na zdi. Rozhodně ale nejsem jediná, kdo bude mít o čem vyprávět vnoučkům.

Petra a MartinPetra a Martin a jejich Kačka, Martin a Míša

Kačka (6) a Martínek (4) – Loni v nestřežené chvilce najednou zmizeli ze sjezdovky. Hledali jsme všude. Málem jsme strachy umřeli. Nakonec je hledala horská služba se skútry a my se div nevěšeli.


Našli je pár metrů od sjezdovky v hájovně, kde vykládali, že je maminka s tatínkem nechali v lese. Na pohádku o Jeníčkovi a Mařence se příště už vykašleme.


KačkaMartinMíša (9) – Miška zase disponuje talentem pro drama. Jednou po cestě ze školky vyprávěla, že ji paní učitelka zmlátila a že to dělá často. Že jednu holčičku tak uhodila tříkolkou, až jí tekla krev.

Její mamince pak řekla, že si to udělala sama. Vypadala tak věrohodně. Vysekla jsem si parádní ostudu, protože jsem okamžitě vzala zpátečku a naběhla v bojové pozici na paní učitelku. Ta mi sdělila s kamenným výrazem, že se mnou právě chtěla hovořit o tom, jestli je vhodné chovat v dětském pokoji pavouky a jedovaté hady. Naštěstí jsme si to vysvětlily.

MichaelaMichaela a Květuška (10 měsíců)

Zrovna nedávno jsem skoro strachy umřela a také se nevyhnula trapnému vysvětlování. Květinka mi sebrala z kabelky prášky. Byly jen na žaludek, ale byla jich plná sklenička. Ona si hrála na zemi a já jsem umývala zrcadlo. Když jsem se otočila, uviděla jsem sedět dcerku nad prázdnou skleničkou. Popadla jsem ji a dolovala jí v pusince. Nic. Ona se na mě smála a mně se zatavil krevní oběh.  Zavolala jsem záchranku. Ještě před jejím příjezdem jsem všechny tabletky našla nedotčené v kabelce. Ta skelnička byla prázdná už dávno. Já si to prostě jen v té chvíli neuvědomila. Lékaři od záchranky byli nakonec rádi, ale já si připadala jako nesvéprávná, sklerotická ženská.

Veliké množství příběhů, které může každý rodič vyprávět, hovoří o tom, s jakou pečlivostí se naše ratolesti připravují na své rodiče a jak svědomitě vymýšlejí nové a nové kulišárny, jimiž do naší paměti píší historky, kterými my budeme jednou rádi bavit zase ty jejich děti, které budou stoprocentně stejně vynalézavé.

Také máte doma andílky? Znáte ten upřený pohled a drobnou ručku, která pomalu stahuje ze stolu ubrus?

Reklama