Minulý díl zde.

Znáte ten pocit, kdy se pomalu noříte z černé prázdnoty bezesného spánku a cítíte, nějak neurčitě vnímáte, že něco není v pořádku? Že jste zapomněla hrnec na plotně, neodvedla dítě do školky nebo neodevzdala pracovní výkaz? Tak mě ten pocit probudil. Otevřela jsem oči... A zaječela. Tedy, pokusila se o to. Hlasivky mi vypověděly službu a vyšlo z toho jenom ubohé zaskřehotání.

Na posteli vedle mě seděl chlap.

„Neměla bys nechávat otevřeno, holčičko,“ řekl měkce.
Škubla jsem sebou. Dokud nepromluvil, mohl to ještě být věšák, zapomenutý proti oknu, hororová halucinace z únavy a horečky, protože tu jsem na sto procent měla, ale těmi pár slovy se z možná přesunul do „určitě". Zoufale jsem se rozhlédla po pokoji, jako by mi kdokoliv další, kdo by tam byl, mohl pomoct. Tmu za okny ředily první záblesky svítání a feťácký pes v klidu chrupkal na koberci. Taky mohl aspoň zaštěkat.

Jako by ho můj pohled vytrhl z letargie, zvedl se a s hlasitým zívnutím se protáhl.
„Klid, Rufusi,“ řekl mu můj nezvaný host.
„To je váš pes?“ Už zase ta pitomá otázka.
„Ne, váš.“
Jako bych to nečekala...

„A vy jste?“ rozhodla jsem se předstírat normální konverzaci. Třeba jsem opravdu nechala večer otevřené dveře od bytu a tenhle milý soused – i když jsem si nevzpomínala, že bych ho kdy viděla, a na takového chlapa bych určitě nezapomněla – mi to přišel říct.
„Anděl,“ řekl a usmál se tak, že by s ním kterákoliv rovnou skočila do postele. No, já ho už v posteli měla.
„Strážný?“ pokusila jsem se navázat na vtip.
Odfoukl si z tváře neposlušný pramínek tmavých vlasů – v šeru pokoje vypadaly skoro černé, stejně jako jeho oči, a zavrtěl hlavou: „To zrovna ne.“
Došlo mi, že nedokážu odhadnout jeho věk. Mohlo mu být třicet stejně jako čtyřicet. Padesát už asi ne, na to vypadal moc udržovaně. Měl takové ty plátěné kalhoty se spoustou kapes, tmavou rozhalenku a na krku stříbrný křížek. Aspoň to není upír ani vlkodlak, napadlo mě naprosto nesmyslně.
„Nenosí andělé bílou?“ pokusila jsem se zachránit zbytky své duchapřítomnosti.
„Jenom při slavnostních příležitostech.“

Vstal a já si uvědomila, že je hodně vysoký. Rozhodně vyšší, než byl Petr a možná i než Dan.
„Jak se jmenujete?“ najednou jsem nechtěla, aby odešel a nechal mě v pokoji samotnou. Nevím, jak to dělal, ale působil důvěryhodně. Což bylo vzhledem k okolnostem dost zvláštní.
„Rufus se o vás postará, že, Rufusi?“ řekl místo odpovědi.
Pes zavrčel. Jemu zřejmě důvěryhodný nepřipadal.
„A příště buďte opatrnější...“ Otočil se a za chvíli jsem uslyšela bouchnutí dveří. Vážně se mi nezdál?

„Rufusi?“ pes zavrtěl ocasem a položil hlavu na pelest. Povzdechla jsem si a nadzvedla peřinu: „Jestli máš blechy...“
Rufus vyskočil na postel a stulil se mi k boku. Příjemně hřál. Zase jsem usnula.

Pokračování příště.

soutěž - román: Děti čistého živého

Reklama