Být dcerou prezidenta nebude zřejmě nic záviděníhodného. I když mám pocit, že současná „první dcera“, či jak si Kateřina Zemanová říká, si ve své nové roli vyloženě „medí“. Řeč však nebude o ní, ale o dámě, která kdysi cosi znamenala.

Jestli byl někdo z Masarykových dětí na otci silně citově závislý, tak to byla jednoznačně Alice, doma nazývaná Elis. Rodiče uznávala, poslouchala, oba pro ni byli nedostižnými vzory a autoritami. Chtěla se vyrovnat zejména otci. Byla nejstarší ze všech čtyř dětí (páté dítě – holčička Eleanor – umírá ve čtyřech měsících). Alice se narodila ve Vídni v roce 1879, většinu svého života však prožila už v Praze, hlavně na Malé Straně, kterou velice milovala.

AlicePo studiích na Minervě a maturitě na Akademickém gymnáziu má v plánu se stát lékařkou. Moc po to touží. Medicínu začne studovat, je jediná žena mezi padesáti studenty, ale zároveň se přihlásí i na katedru historie na filozofickou fakultu. Co bylo příčinou jejího odchodu z medicíny? Existují dohady, že to prý to byly posměšky studentů kvůli jejím příšerným brýlím. Když si je sundala, zase nic neviděla a to bylo při laboratorních pracích hodně zlé. A tady také asi vzniká její problematický vztah k mužům, s nímž se bude potýkat do konce života. V každém případě byly brýle zdrojem Aliciných komplexů.

Pak začne navštěvovat otcova známého -  očního lékaře Richarda Fröhlicha - a zamiluje se. Jenže on to cítí jinak. A dílo zkázy je dokonáno, když se do toho v dobré víře vloží matka Charlotta a žádá Föhlicha, aby se s Alicí oženil! Ta potupa! Hroutí se, dlouho se s tím nemůže vyrovnat a těžko matce odpouští!

Jako studentka je však úspěšná, píše disertační práci, skládá rigorózní zkoušky a stává se jednou z prvních žen získajících doktorát na filozofické fakultě. Svá studia pak ještě prohlubuje v Lipsku, městě, kde se seznámili její rodiče, dále v Berlíně a Chicagu. Už tam, ale zejména po svém návratu začíná pracovat v oblasti sociální péče a také v ženských spolcích.

Protože vyrostla v asketickém prostředí, kde alkohol neměl své místo, začala propagovat úplnou abstinenci, neměla pochopení ani pro mírné pití alkoholu. V alkoholismu viděla velké zlo pro život dělníků a jako příčinu jejich existenčních problémů. Bojovala také za volební právo žen.

Po krátkém působení profesorky na lyceu v Českých Budějovicích, kam odešla v touze osamostatnit se, se vrací a učí v Praze. Chce nemocné matce pomoci s domácností. Po vypuknutí války odchází Tomáš Garrigue Masaryk i s mladší dcerou Olgou do emigrace. Alice je zatčena a stráví osm měsíců ve vězení ve Vídni v cele mezi prostitutkami. Nerada na tuto hrůznou zkušenost vzpomíná. Matku naštěstí nemoc od vězení uchrání. Obě však, jak matka Charlotta, tak i Alice v této těžké době propadají depresím.

V roce 1916 byla Alice propuštěna, a tak spolu s matkou přežívají do konce války. Velkou ranou ale byla smrt bratra Herberta, který se na frontě v Haliči nakazil skvrnitým tyfem.

Po válce se Masarykovi stávají váženou rodinou a těžce nemocná matka připravuje Alici na roli první dámy. Ta se této role ujala po její smrti v roce 1923. Kromě oficiálních událostí v Čechách doprovázela otce i při jeho zahraničních cestách. I když se velice snažila, nebyla asi na Hradě příliš oblíbená, protože její působení bylo vlastně tak trochu v rozporu s hradním protokolem.

Postupně se snažila uchránit otce od všeho zlého a především pracovala na jeho dokonalé image. Nebyla schopna například pochopit, že se její otec mohl po smrti „mamy“ ještě zamilovat a „ztrapňovat“ se ženou o 36 let mladší. Proto se ho snažila od jeho pozdní lásky Oldry Sedlmayerové co nejvíce izolovat. Nesnášela ji. Také Karel Čapek si s Alicí příliš nesedl. Stále prý cenzurovala jeho Hovory s TGM. Těžce rovněž nesla, když se někdo vyjadřoval o otci nelichotivě. Co by asi říkala na dnešní bulvár?

Ve dvacátých letech prožívá Alice svou druhou platonickou lásku - k slovinskému architektu Jože Plečnikovi (u nás známý spíše jako Josip), který pracoval na úpravách Pražského hradu i zámku v Lánech. Ani ten však její city neopětoval. „ Byl jste první a poslední, koho jsem políbila,“ napíše mu. Smutné…  

Hlavní a velice záslužnou činností Alice Masarykové bylo vybudování Československého červeného kříže. Po dlouhá léta byla jeho předsedkyní. Organizovala rovněž sbírky a humanitární akce na podporu aktivit ČSČK.

Smrt prezidenta Masaryka v roce 1937 ji zlomila, přesto však pracovala ve svých funkcích i nadále. Ovšem jen do mnichovských událostí. Další léta strávila v emigraci, v níž se opět věnovala charitativní činnosti ve prospěch československých uprchlíků.

KnihaDo Prahy se vrátila symbolicky v den výročí úmrtí svého otce a zároveň narozenin svého bratra - 14. září 1945. Okamžitě se znovu zapojila do práce. Ne však na dlouho. Víme, jak se situace u nás po válce změnila.

Poslední šťastné Vánoce v Praze zažila v roce 1947. Dosud ne zcela vyjasněná smrt jejího bratra v březnu následujícího roku ji citelně zasáhla. V Praze žila ještě devět měsíců, pak odjela za sestrou Olgou do Ženevy a do Československa se už nikdy nevrátila. Svého československého občanství se však nikdy nevzdala, i když jí zde byl zkonfiskován veškerý majetek. Zemřela v Chicagu v krajanském československém domě pro seniory v listopadu 1966. Bylo jí 87 let, tolik jako jejímu otci v době smrti v roce 1937…

V padesátých letech se Alice v exilu rozhodla, že napíše vzpomínkovou knihu o svém dětství a mládí. Ač je to kniha docela útlá, práce na ní jí trvala velice dlouho. Alice postupně ztrácela zrak a nakonec musela text diktovat. Celé pasáže stále upravovala, než byla s knihou spokojena. Vzpomínky však dovedla pouze do roku 1914 – do první světové války. Kniha vyšla v roce 1960 v Pittsburghu. Alice si ji ale už sama nepřečetla. Stěží rozeznala barvu obálky …

 

Můžete si také přečíst:

Reklama