Bulvár

Alice Čermáková: V kontaktu s nevidomými máme velké mezery

Už nějakou dobu se pohybuju mezi ochotnickými herci a amatérským divadlem. A ráda chodím na jejich představení, protože jsou vždycky plná nadšení a elánu, bez kterých by se amatérské divadlo rozhodně dělat nedalo.

Takhle nadšeně působí na jevišti i Alice Čermáková ze středočeských Řevnic. Je to velmi zajímavá žena, a nejen tím, že hraje a režíruje ochotnické divadlo. Povoláním je architektka, a hlavně je to matka dospělé dcery. O tom všem jsme si spolu povídaly.

Koníček

Alice, Tvým největším koníčkem (nebo tím, který je nejvíc vidět) je ochotnické divadlo. V našem okolí jsi hodně známá. Kdy tě napadlo hrát divadlo?

Já chtěla být herečkou odmalička, ale bohužel zůstalo jen u „chtění“. Doma jsem sice často zpívala se švihadlem, měla jsem v malíčku celého Suchého a Šlitra, Olmerovou i Hegerovou a deklamovala jsem slavné herecké monology, ale dál jsem se nedostala. Bylo to v dobách hluboké totality a rodiče mě ze studií na DAMU zrazovali, že bych se tam stejně nedostala... Dnes jsem ráda, že jsem nakonec zvolila jiné studium, myslím, že jsem svobodnější. Po přestěhování do Řevnic jsem tu začala chodit do Lesního divadla na místní ochotníky, a ty jsem obdivovala. Hráli skvěle, já jim visela na rtech a smála se jejich vtipům. A tehdy mě napadlo se mezi ně dostat. Což nebylo těžké.

ali

Alice Čermáková na divadelních prknech

To věřím, já jsem se mezi ně dostala podobným způsobem. Ale Ty máš za sebou mnohem víc rolí. Na kterou nejradši vzpomínáš?

Mám ráda všechny role, ke každé se vážou nějaké vzpomínky a zážitky. A na kterou vzpomínám nejradši? Možná na tu první... Míla Šmejkal mě obsadil do role služky v Tetě z Bruselu a já si naivně myslela, že mě bude na jevišti dirigovat a učit, jak se mám pohybovat, mluvit atd. Nakonec jsem se s tím musela poprat sama a po premiéře jsem od kolegů z práce dostala asi svou největší a nejtěžší kytici... Vážila snad pět kilo, byla uvázaná ze zlatobýlu a letního šeříku a byla ovázaná desetimetrovou krempou. Pak přišly povodně v roce 2002, měla se hrát repríza a hlavní milovnice Lucka Kirova se nemohla dostavit na představení. Byla jsem požádána režisérem, abych ji zastoupila, a mou roli že převezme někdo jiný. Měla jsem představení naposloucháno, takže s pomocí nápovědy jsem to „dala“. Byla to zajímavá zkušenost, naučilo mě to být na jevišti nad věcí a nestresovat se tím.

To bych tedy rozhodně nezvládla... A jak vzpomínáš na režiséry?

Co se týče režisérů, nejvíc vzpomínám na Mílu Šmejkala a mrzí mě, že už nechce nic režírovat. A pak na Lenku Loubalovou, která je vzácně trpělivá, ví, co chce, a umí to hercům nenásilně sdělit.

Poslední dobou také hodně režíruješ sama. Je těžké dát všechno dohromady? Jsou pořád ochotní lidé, kteří by chtěli hrát?

Je to těžší, než se zdá. V dobách, kdy jsem začínala, kolem roku 2002, byl řevnický divadelní soubor diametrálně odlišný, než je dnes. Byl to v podstatě jediný soubor v širokém okolí s jedním či dvěma režiséry. Hrála se jedna hra za sezónu, lidé měli víc času, chodili pravidelně na zkoušky a víc spolu komunikovali. Po zkoušce se popilo a poklábosilo, soudržnost souboru byla nesrovnatelně větší. Byla i daleko větší návštěvnost představení, dnes je nabídka kulturních akcí širší než poptávka...

Co se týká souboru, postupem času se oddělila část členů a byl založen spolek v sousedních Dobřichovicích, kde mají daleko větší podporu města, morální i finanční. A navíc, doba se zrychlila, nikdo nemá čas, všichni chtějí hrát všude, ale nikdo nechodí na zkoušky...

A jak tedy herce přesvědčuješ, aby s Tebou hráli a chodili na zkoušky?

V současné době se mi nejvíc osvědčily hry pro pár herců, letos jsem režírovala hru „Opona nahoru“ pro pět žen, báječně jsme si to užily a vyšly si vstříc. Logistika u představení pro dvacet herců a orchestr (což byla např. hra „Pane, vy jste vdova“) je stresující.

ali

Povolání

Divadlo je samozřejmě Tvůj koníček, povoláním jsi architektka. Co teď nejvíc děláš?

V naší zemi je bohužel profese architekta z dob socialismu velmi zprofanovaná. Já pracuji v Řevnicích a dělám menší věci, rodinné domy, rekonstrukce, půdní vestavby, interiéry. Všeobecný vkus českého klienta je ale tristní, 40 let totality udělalo své. Bohužel navázat na prvotřídní světovou architekturu a kulturu bydlení, kterou jsme se mohli pyšnit před válkou, je velmi těžké. Lidé jsou většinou naprosto bez fantazie, spokojí se s tzv., jak tomu říkám, kulturou časopisu Domov, to znamená záclony, nábytek hnědý, stěny bílé, proboha jen ne barvu! V koupelně kachličky, které má stejné 90 lidí ze sta. Hlavně, aby to nebylo nápadité a osobité! Kultura bydlení v ostatních státech západní Evropy je úplně jinde, máme co dohánět. Ovšem tam se lidé mohou inspirovat i ve veřejných stavbách a občanské vybavenosti, které jsou na vysoké úrovni. Bohužel lidé většinou považují investici do architekta za zbytečnou, neuvědomí si, že jim může ušetřit peníze a zpříjemnit bydlení. A je i druhý typ klienta, který je sám „architekt“ a všemu rozumí. Jenže ne nadarmo se architektura studovala 6, nyní 5 let... Osvícení investoři jsou vzácností.

Jak ses k architektuře dostala?

Můj otec byl fotograf a fotil převážně architekturu. Už jako malá jsem s ním jezdila po stavbách, chodila do ateliéru a znala se s architekty. Ráda jsem kreslila a zajímalo mě to.

Co je na práci architektky nejzajímavější?

Ta práce je strašně vzrušující... Představ si bílý čistý papír. Na něm člověk začne s jednou čárou a skončí skicou půdorysu nového prostoru. Je to hra, vzrušující a zábavná hra, při které se snažíš vytvořit krásný a člověku příjemný prostor. A přitom přemýšlíš o interiéru, vestavěném nábytku, materiálech, jak dostat do interiéru co nejvíce světla, průhledů... Mým cílem je vytvořit čistou a funkční architekturu, která by klienta stále překvapovala. Co se týče rekonstrukcí, miluju kombinaci starých materiálů s moderními high-tech. A barvy!

Co tě poslední dobou nejvíc bavilo projektovat?

V poslední době se mi nechce dělat kompromisy, takže si nejraději najdu nějaký zdevastovaný byt, který koupím a zrekonstruuji dle svých představ... A pak hledám klienta, kterému se trefím do vkusu a který si byt koupí. Navíc si člověk různé věci ověří v praxi a hned vidí výsledek své práce.

ali

Tahle práce je určitě hodně časově náročná. Stíháš ještě nějaké jiné koníčky, tedy kromě divadla?

Mám spoustu koníčků, neumím odpočívat. Zahradu, cestování, kolo, fotografování...

Mateřství

Náš magazín je určen ženám, proto bych se teď ráda zeptala také jako matka matky. Vím, že máš nevidomou dceru.

Ano, je nevidomá od narození.

Věděla jsi, než se narodila, že bude slepá?

Ne. Dcera se narodila předčasně v 6. měsíci, vážila jen kilo, ale prospívala skvěle, takže mě vůbec nic nenapadlo. Až po asi 2 až 3 týdnech, přesně už si to nepamatuji, mi bylo řečeno, že tito nedonošenci mohou mít někdy problémy s očima. Že by dcera třeba mohla být silně krátkozraká. Po určitých zákrocích v motolské nemocnici, které se ovšem nepovedly, to pak vypadalo, že bude vidět světlo a tmu. A po dvou měsících mi řekli, že neuvidí vůbec nic. Vůbec jsem si neuměla představit, co to bude obnášet, připadalo mi nemožné, že ji někdy pustím samotnou na ulici... Ale nakonec vše přišlo úplně přirozeně.

Kolik jí dneska je?

Je jí 26 let, teď už dva roky bydlí sama v Praze a myslím, že to zvládá skvěle. Ale je pro ni těžké najít si práci a partnera. Velmi těžké. Vystudovala zpěv na Deylově konzervatoři, ale místo nesehnala. Poté si ještě udělala půlroční masérský kurz a nyní se snaží uplatnit v tomto oboru.

A jak se obecně lidi chovají k nevidomým? Asi to není žádná sláva?

V kontaktu s nevidomými má naše populace velké mezery. Dám příklad: dcera za mnou jela před týdnem do Řevnic a před hlavním vchodem do haly Smíchovského nádraží zakopla o opilého ležícího bezdomovce. Měla sedřenou ruku a koleno do krve, kdosi ji vláčel na WC, aby si to umyla, za pět minut měl jet vlak, takže poměrně stresující situace. A jedna paní jí řekla: „A proč jste sem lezla?“ Myslím, že to hovoří za vše...

To musí být těžké...

Každého potká v životě něco těžkého, vždy jsem to považovala jen za smyslovou vadu, s kterou se dá žít. Jednou mi jeden kamarád architekt řekl: „Jé, to je skvělý, že nevidí, aspoň se při hodnocení a poznávání lidí nebude řídit přiblblými módními trendy a tím, co má člověk na sobě a jak vypadá...“ Něco na tom je. I když složité to je... A musím uznat, že čím dál tím složitější.

Další zajímavé rozhovory:

   
11.09.2013 - Rozhovory - autor: Lucie Paličková

Komentáře:

  1. [2] Boros [*]

    Měli jsme jednu moc príma nevidomou pacientku- žila sama, pracovala (ale nevím přesně, co), byla plná optimismu. Moc mi vadilo, že se k ní někteří chovali jako nesvéprávné či zaostalé. Bohužel se odstěhovala (za manželem). Kéž se jí daří.

    superkarma: 0 11.09.2013, 13:40:32
  2. [1] iřka [*]

    Je to moc těžké. Také to máme v rodině,tak vím. Ale strašně moc je obdivuji,jak vše zvládají. Já bych to určitě nedala.

    superkarma: 0 11.09.2013, 13:08:01

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Náš tip

Doporučujeme