Dnešní rozhovor bude poněkud zvláštní, vlastně už od počátku jsem nevěděla, jak ho pojmu. Dostala jsem totiž tip na člověka, jehož jméno asi většině lidí moc neřekne… přesto mi stálo za to se s ním setkat. Proč? Uvidíte sami.

mydvaKdo je tedy můj jmenovec Alexandr Budka? Na první pohled zvláštní člověk, který se vymyká nejen svým vzhledem, ale zejména svým stylem života. Uznává komunitní bydlení v duchu hippie, je zastáncem domácích porodů, je vedoucím redakce časopisu Nový prostor, který prodávají lidé bez domova a jímž mnozí opovrhují, věří v posmrtný život, věří v lepší budoucnost, je vnukem slavného dědečka, je snílek, kterého mnozí považují za podivína… Ze střípků informací jsem si sestavila pár záchytných bodů, zbytek snad vyplyne. Bude to těžké.

Sešli jsme se v Jindřišské ulici, v čítárně, která působila domáckým dojmem, jako byste seděli u někoho v obývacím pokoji s poličkami plnými knih a časopisů. I když jsem Sašu osobně neznala, poznala jsem ho hned. Podle dlouhých vlasů, samozřejmě. Ty se přece v hippie komunitách nosí. A kde ta jejich komunita vůbec bydlí, a proč tak bydlí? To byla moje první otázka.
Jen na úvod, my se nepovažujeme za komunitu hippie, my se hlásíme k hnutí Rainbow (duha), které vzniklo na přelomu 60. let. Když totiž léto lásky hippie vyšumělo, tak to tvrdé jádro subkultury, které to myslelo opravdu vážně, tzv. Rainbow family, šlo právě cestou úplného odpojení od systému a přesunu do přírody.

Děkuji za vyjasnění. Kdy a proč vás napadlo utéct od civilizace do přírody, a proč žít v komunitě?
Jsem pražské dítě, které mělo v Praze už všechny babičky a dědečky, takže se dá říct, že jsem velkoměsta nabažený. Mám dvě starší sestry, a zvlášť ta nejstarší mi byla vzorem, protože se pohybovala v Jazzové sekci, organizaci, která už od šedesátých let u nás podporovala alternativní kulturu a dostávala sem různé nezávislé zahraniční kapely a umělce, za což pak někteří lidé skončili i ve vězení. Takže jsem byl už od nejranějšího dětství napojený na alternativní kulturu i alternativní životní styl.

priroda

Co to konkrétně znamená alternativní kultura? Jak se projevuje? V čem je odlišná?
Já vždycky říkám, že jde o subverzivní tradici. 

No to jste mi to moc neobjasnil. Co je to subverze?
(smích) Subverze je z latiny a znamená podvracení - trošku něco podrýt, podkopat a nasměrovat jinak než původně, narušit zaběhlý systém. Cítím se být součástí nějaké subverzivní tradice, která tady běží už po staletí. Mám to vlastně v sobě, přes matku i přes dědečka, který byl prvorepublikovým anarchistou.

Jak se jmenoval?
Míla Kolář, docela známá postava tehdejší české kultury. Mimo jiné zdramatizoval Karafiátovy Broučky, byl překladatelem, publicistou, hodně publikoval v zahraničí. A také třeba kamarádil s Fučíkem, byl blízký uměleckému spolku Devětsil, přátelil se s avantgardisty...  a byl levičák.

Tyto pojmy známe většinou pouze ze školy, a najednou přede mnou sedí přímý potomek někoho takového.
Právě, já jsem měl obrovskou výhodu v tom, že jsem se narodil do takové rodiny, žil v prostředí obývacího pokoje s knihovnou o dvou a půl tisíci svazcích, v nichž se nacházely i některé s podpisem a věnováním. To vám dá hodně.

Pojďme zpátky k vám, konkrétně ke komunitě, kterou jsme zamluvili. Kde přesně bydlíte?
Kousek za Prahou, na jednom mlýně, blíž bych to raději neurčoval.

Kolik vás tam bydlí?
Bydlí nás tam tak 15–20, plus deset dětí. Ono je ale těžké přesně vymezit, kolik nás tam je, protože už osídlujeme i okolí, a jedna věc jsou členové komunity, kteří jsou tam doma a nějak přispívají, a pak jsou tam i jakoby návštěvy, které se ale zdrží třeba i půl roku, než odejdou jinam.

mlyn

Vy nikoho nevyhodíte?
Ale jo, to taky. Když je někdo vyloženě problémový, musíte ten prostor chránit. Většina komunit skončila právě na tom, že se nějak vnitřně rozložila.

A co drogy?
Já osobně s drogami problém nemám. Za nejtvrdší drogu v českém prostředí považuji alkohol. Jestli někdy něco nějak narušovalo prostředí, ve kterém jsem se nacházel, i třeba u nás na mlýně, tak to byl vždycky alkohol. Tvrdé drogy se tam ale nikdy nevyskytovaly, to jsou chemická svinstva, zůstaňme u trávy.

Uznáváte v tom komunitním soužití volnou lásku?
To jsou předsudky. My jsme normální klasické rodiny, táta, máma, děti. Akorát sdílíme společnou střechu nad hlavou a žijeme komunitním životem. Matky si vzájemně pomáhají s dětmi, všichni si vzájemně pomáhají, samozřejmě ty vztahy jsou těsnější, ale žádné orgie se tam nedějí. I když si to lidé v okolí dodnes myslí. (smích)

Ten mlýn jste si společně koupili? 
Ne, my si ho pronajímáme, má soukromého majitele.

Nemáte strach, že vás třeba jednou vyhodí?
Už deset let to funguje bez problému, majitel je rozumný. My mu ten mlýn de facto udržujeme, zvelebujeme, něco mu platíme. Je to taková neformální přátelská dohoda, žádná nájemní smlouva, peníze mu dáváme v hotovosti, věříme si.

Nebylo by pro něj výhodnější ten mlýn prodat než pronajímat?
On má peněz dost, další nepotřebuje.

Vy si tam pěstujete vlastní věci?
Ano, brambory, zeleninu, chováme ovce, kozu, slepice... také si topíme sami dřevem, které si musíme nejdříve na zimu naštípat, což je lepší než chodit do posilovny, máme vodu z vlastní studny, je to prostě ráj na zemi. Je to úžasné bydlení, ke kterému každý z nás přistupuje tak, že nemusíme platit hypotéku, zadlužit se doživotně u banky. Ne každý si může dovolit postavit dům na klíč. Ano, všichni chtějí bydlet v přírodě, na pěkném místě, ale k tomu místu vedou různé cesty.

Ale i kdyby se lidé rozhodli žít v komunitách, ne všichni by měli štěstí na vhodný objekt jako vy.
Štěstí přeje připraveným.

Jakou podobu mělo to vaše štěstí?
Naše komunita je budovaná postupně, začali jsme před deseti lety, a to díky tomu, že jedna moje kamarádka objevila ten mlýn a začala ho pronajímat. Já to sledoval zatím jen z povzdálí. Zpočátku tam bydleli hlavně různí muzikanti, kterým vyhovovalo, že můžou cvičit naplno a nikoho neruší, jenže tihle lidi to spíš vybydlovali, než udržovali, až mi kamarádka volala, že mlýn končí, a já na to, že je to škoda. Dali jsme všechno pracně do kupy, poplatili dluhy, které na mlýně byly, a postupně tam lákali další lidi ke komunitnímu žití.

Hádáte se někdy?
Ale samozřejmě, že se hádáme, i ostře, ale konflikty jsou od toho, aby se řešily.

kamarad

Utekli jste do přírody, současný způsob života v této civilizaci se vám nelíbí?
Nelíbí.

Co Vás osobně štve? Když jsme cinkali klíči na Václaváku, asi jsme si to tak nepředstavovali.
To určitě ne. V tomto se cítím být také trochu pokračovatelem svého dědečka, který hodně vnímal už ty předválečné sociální rozdíly. Snil o lepším světě a pokoušel se ho i budovat. V té době byl skoro každý levičák - umělci, vědci, myslitelé, bylo to přirozené, lidé hledali řešení v komunistických, tedy levicových ideálech - dědeček taky.  Ale po únoru 48 prošel velkou deziluzí z toho, co se stalo, co se z toho vyvinulo, takže ho stihli vyloučit ze strany ještě před Stalinovou smrtí.

No a co vás tedy štve dnes?
V podstatě dnes je to podobné jako tehdy. Propast mezi chudými a bohatými se prohlubuje, střední vrstva obyvatel mizí. V tom kruhu jsme se jakoby vrátili na začátek, a to je přesně to, co se mi nelíbí. Navíc, tenhle svět je strašně nalajnovaný, spoustu věcí přijímáte zcela automaticky, prostě takhle je to dané, tohle je společenská konvence, a ani nám nepřijde na mysl, že by to mohlo být jinak, že bychom zase měli vzít iniciativu do vlastních rukou. Ve všem. Nepřijímat jen to, co je dané, ale budovat si ten svět po svém.

A to jde?
Když se chce, tak to jde. Krásně je to například vidět na domácích porodech. Já jsem taky musel přijít na to, že to jde jinak, musel jsem o tom přesvědčit svoji partnerku.

Oslím můstkem jsme se krásně dostali k domácím porodům, na které jsem se chtěla v průběhu rozhovoru také zeptat, neboť jsem se doslechla, že ve vaší komunitě rodí ženy doma.
Ano, to je pravda.

Ale kdyby nastaly nějaké porodní komplikace, tak se nebráníte odborné lékařské péči?
Ne, to určitě ne, já nejsem až takový fundamentalista, že bych zcela odmítal lékařskou péči.

Kolik máte dětí?
Dvě, ideální pár. Prvorozeného kluka a druhá je holčička.

zena

A jste ženatý s matkou dětí?
Ne, nejsme oddáni, ale ne proto, že bych nechtěl, ale protože jsem katolík a už jsem byl jednou ženatý. Měli jsme svatbu v kostele, a tak žádám papeže o zrušení sňatku. Už na tom pracuji, ale není to jednoduché.

Nebála se vaše partnerka rodit doma a vůbec bydlet s vámi v komunitním soužití?
Ne, nebála. Jsme spolu už jedenáct let a oběma nám tento způsob bydlení v komunitě vyhovuje. A ještě, co se týká těch porodů. Víte co, já mám například velmi starou maminku, měla mě až v 40 letech jako třetí dítě. To znamená, že to je žena, která se narodila ještě před Mnichovem, a pro ni byla taková porodnice obrovským civilizačním výdobytkem. Narodil jsem se v sedmdesátých letech na Bulovce, prostě takový ten klasický, tvrdý medicínský porod, kdy tatínka nepustí ani do baráku, kdy miminka ukazovali z oken a ženská nemohla nic, lékař byl ten pán.

Skočím vám do řeči, tak tomu ale přece dnes už není. Teď může jít tatínek i k porodu. Teď už se smí všechno.
Nesmí, ten respekt k rodičce tam pořád není. Systém je nastavený tak, že žena není ta, která má ten porod v rukou, které je nasloucháno a která by si to mohla nějak řídit, ovládat a sama určovat, jak to bude. Pořád je tam ten lékař, poučený odborník, který má pocit, že má kompetenci a nejlíp ví, jak na to. Ale on je chlap, on nerodí, rodí ta žena. My se třeba právě teď snažíme ještě s pár lidmi bojovat za domácí porody. Teď konkrétně bojujeme o Porodní dům u Čápa v Krči, který by mohl začít fungovat jako nestátní, nezdravotnické porodní zařízení, které by bylo vybaveno zdravotními pomůckami, vedly by to tam akreditované porodní asistentky, byla by domluvena třeba i spolupráce s nějakým lékařským zařízením, pokud by došlo ke komplikacím, ale hlavně… navodilo by to domácí prostředí, ne to nemocniční. Ten porodní dům by byl jakýmsi kompromisem mezi domácím porodem a mezi lékařským porodem v nemocnici.

orlik

Čím jste původním povoláním? Gynekolog?
(smích) Ne, to ne. Úplně původně jsem knihkupcem, pak jsem vystudoval Jabok, to byla teologická a sociálně pedagogická škola, a pak jsem ještě studoval husitskou teologickou fakultu, obor religionistika.

Podle názvů škol to navádí přímo k nějakému duchovnímu povolání.
To ano, mě vždycky zajímaly duchovní vědy.

A zajímají vás dodnes.
Zajímají mě dodnes. Beru je jako způsob nějakého hlubšího poznání reality, toho, jak funguje tenhle svět. Myslím, že duchovní vzdělání je důležité. Když se to tak vezme, tak tady ta kultura, tady ta civilizace stojí na nějakých judaisticko-anticko-křesťanských základech, a ty když neznáte, tak nemůžete té společnosti rozumět.

Vy mluvíte jako kniha
No vždyť jsem také vyrůstal mezi těmi dvou a půl tisíci svazky. (smích)

Bojíte se smrti?
Jsem katolík, takže se smrti nebojím. Až to přijde, tak to přijde.

Existuje něco pak…
No samozřejmě, že existuje. Jsem křesťan, jsem věřící, věřím v posmrtný život. Věřím, že smrtí nic nekončí.

A proč nám tedy už „odtamtud“ nedal někdo z našich blízkých vědět? Proč se dívají na to, jak se tady po jejich odchodu trápíme?
Protože pak už bychom nevěřili. Kdybyste věděla, tak už byste nevěřila. Vědět a věřit, to jsou dvě různé věci. A já věřím, ale ta víra je odůvodněná, není to svévolné. A jen tak pro zajímavost, lidé, kteří prožili klinickou smrt, nebo zažili nějaký jiný stav svého vědomí, tak všichni se svorně shodují na tom, že to prohloubilo jejich duchovní život a víru v to, že tady ten svět není jediný a smrtí nic nekončí.

Umíte si ve vaší komunitě představit, že jednou budete staří a nemocní? I přesto byste tam chtěli takto bydlet? Stranou od civilizace a lékařského zařízení?   
To je to nejideálnější, žít na stáří v komunitě, protože komunita se o vás postará. Největší problém starých lidí je přece jejich nemohoucnost a samota. V komunitě nejste nikdy sami. Mladí, staří, dospělí, děti. Prokletím dnešního světa je právě ta oddělenost, separace rodin a jednotlivých generací.

Nedávno převýšil počet obyvatel naší planety sedm miliard, je to vůbec udržitelné?
Heleďte se, jak říkal Špidla: Zdroje tu jsou. (smích) A má pravdu. Zdroje tu na planetě jsou, problém je v jejich distribuci, v tom, jaký životní styl si dopřáváme a k čemu ty zdroje a energii využíváme. Když se podíváte na životní styl naší západní civilizace, tak zjistíte, že 90 % věcí nepotřebujeme. Kdybychom žili rozumně a moudře, tak je tady místa dost i pro osm, devět, deset miliard... Proto žiju v komunitě, nemůžeme si každý postavit domek za městem, protože na to není v té naší malé zemi dost místa. Ale když nás bude dvacet v jednom domě, dokážeme ty zdroje společně sdílet a sneseme se... jak říkají Slováci: dobrých ludí se vela zmestí.

Teď trochu z jiného soudku. Byl jste šéfredaktorem a nyní jste vedoucím redaktorem časopisu Nový Prostor, který má celkem zajímavý obsah, ale prodávají ho pouliční prodejci. Vždycky mě zajímalo, proč? Kdo přišel na ten nápad pouličních prodejců?
To je mezinárodní koncept, to nevymyslel nikdo v Čechách. Jde o světové sdružení tzv. streetpaperů, tak se říká těm časopisům prodávaným lidmi na ulici. První takový vznikl ve Velké Británii a dneska už jsou streetppapery asi ve 120 zemích světa.

Jaká je prodejnost?
Celkem dobrá, i když poslední dobou máme asi stejné problémy jako řada ostatních tištěných médií, jejichž náklad obecně klesá. Lidi mají čím dál míň peněz a taky dostáváme malou podporu od státu. My jsme navíc sociální služba, nesledujeme jenom komerční cíle, nezajímá nás jenom, kolik prodejce prodá časopisů, ale zohledňujeme, jaký to přináší sociální dopad.

Jaká je vaše cílová skupina?
Ta nejlepší. Před několika lety jsme si dělali průzkum a vyšlo nám, že 60 % čtenářů Nového Prostoru jsou mladí lidé do 30 let, vysokoškoláci, což je vynikající. Problém je ale v tom, že se nás zadavatelé reklamy tak trochu štítí, tam je ten marketingový předsudek, že nejsme lifestylový svítivý časopis, a inzerenti se bojí být spojováni s něčím negativním. Nechtějí mít reklamu u válek, chudoby nebo přírodních katastrof.

Anebo u blížícího se konce světa, se kterým nás všude straší. Má být už příští rok. Jak se na to díváte vy?
Musím říct, že v kruzích, ve kterých se pohybuji, tedy v těch alternativních, je tato myšlenka také docela populární. Já osobně se tím ale nestresuji, neřeším to. Konec světa prožíváme pořád, každý individuálně. Svůj čas máme vyměřen, není to kolektivní událost. Právě když studujete dějiny a teologii, tak zjistíte, že tohle už tady bylo tisíckrát, že se to jen opakuje pořád dokola, všechny ty apokalyptické nálady. To tady bylo, akorát se o tom tolik nepsalo a neinformovalo, nebyla média.
My v naší komunitě se rozhodně nepřipravujeme na rok 2012 jako třeba v Americe, kde si už staví podzemní bunkry a ládují tam zásoby. Na druhou stranu velice intenzivně vnímám, že tenhle svět a tato civilizace je ve vážné krizi a takhle to dál nejde.

A krizi mám za sebou i já. Krizi strachu před tímto rozhovorem. Na co se ptát? Jak reagovat? Nakonec to šlo docela samo. Byť vzezřením malinko podivín, v hlavě to má můj jmenovec Saša celkem srovnané. Při krácení textu jsem se až kolikrát zastyděla, že něčemu nerozumím. :)

Díky za rozhovor

sasa

foto poskytl: Alexandr Budka

Čtěte také:

Reklama