...píše vtipně o režimu v lázních naše budoucí maminka Alena Švarcová. Ale pak dodává: „Kdo tu nebyl, nedokáže si představit, jak vypadá „dům smutku“. Tolik nemocných dětiček pohromadě. Sem by se měl každý zajet podívat, až si bude stěžovat na své problémy.“

Tak jsem v 32. týdnu těhotenství. Je ze mě kulička, která se zadýchává při sebemenším kopci. Jinak se cítím dobře, jen mi začala sem tam téct krev z nosu, ale tlak mám naprosto v pořádku. Tento problém jsem měla i na konci prvního těhotenství.

Nohy mi neotékají ani nemám křeče v lýtkách, takže si nemám na co stěžovat. Již 2. týden jsme s dcerou v lázních,  a tady si opravdu na nečinnost nemůžu stěžovat. Já sama jsem si neodjela relaxovat, ale jsme v dětské léčebně. Výhodu to má, že se nemusím starat o domácnost, ale máme tady spoustu cvičení.

Dcera vstává v 6:00, tak to stíháme i se snídaní. Ráno dvě cvičení, mezitím vířivka, kterou dcera probrečí, je tam sama a já do té teplé vody lézt nebudu. Je to každý den a ráda bych odsud odjela ještě jako 2 v 1. Pak oběd, hned další dvě cvičení a od 15.00 máme vycházky v 17.00 večeře.

Pak si hrajeme s ostatními dětmi, ale jsou tu samí kluci na našem oddělení, tak si hrajeme s autíčky. Budeme muset taky nějaké koupit domů. A takhle to je každý den, takže opravdu odpočinek to rozhodně není. Ale aby to nebylo zas tak veselé, tak kdo tu nebyl, si nedokáže ani představit, jak vypadá „dům smutku“.

Tolik nemocných dětiček, ať po úrazech nebo při porodu, a nebo vrozené onemocnění, jsem nikdy neviděla. Ale jak bojujou, aby jim bylo lépe, si nedovedete představit. Jasně, ti malí tady mají rodiče, ti jim v tom pomáhají, ale sebemenší pomoc je k ničemu, když ten druhý nechce. Ale oni se prostě chytají sebemenší pomoci a bojují. Sem by si měl každý zajet podívat se, a až si bude stěžovat na své problémy, uvidí, že jsou ničím proti tomu, co tu mají ty děti, ale ony si nestěžují, ony bojují.

Moc se omlouvám, že tohle píšu, ale mé dny jsou tu stejné a já jsem v pohodě, tak ani nemám, co bych psala. Ale co vám musím napsat je, že když dcera cvičí a přitom pláče, tak ten prcek, co ho nosím, do mě kope a mele se, a když přestane plakat, tak on taky. Není to zvláštní? Když pláče někdo jiný, tak se ani nehne. Už teď jsou sehranná dvojka, která to mámě jen tak nedaruje, a co teprve až se narodí, to se mám asi na co těšit.

Včera jsme měli návštěvu. Neočekáván a nezván se za námi přijel podívat táta, bylo to super, dcera je tady hodně unavená a moc se neusmívá, ale jen co se objevil on, tak ty úsměvy házela na všechny strany, i když jí to ze začátku chvilku trvalo.

Tak přeji hezký víkend a hezké počasí Alena

Čtěte další týdeníčky Aleny Švarcové

Reklama