Bulvár

Alena Ježková: Knihy jsou v životě člověka nezastupitelné

Alena Ježková je známou českou autorkou. Spisovatelkou na plný úvazek se stala před deseti lety. Před tím působila jako novinářka, ředitelka odboru p.r. na pražském magistrátu, zabrousila také do oboru komunikačních agentur. Nyní má na svém literárním kontě dvě desítky knih pro děti i dospělé. Za svou tvorbu získala mnoho tuzemských i zahraničních ocenění. Mezi její  nejznámější díla patří např. Praha babka měst, Prahou kráčí lev, Staré pověsti české a moravské, Příběhy českých knížat a králů, Baba Jaga, kostlivá noha či Dračí polévka. Její zatím poslední kniha - Tichá srdce - vyšla v loňském roce a vyvolala velký ohlas; pojednává o českých a moravských klášterech a přináší rozhovory s lidmi, kteří v nich žijí.  Čím se při psaní nechává inspirovat a co ji kromě knížek naplňuje? A jaká je její role v charitativním projektu Čtení pomáhá?

AJ

Malý Vietnamec v Praze, klášterní život, ruské pohádky... Některé Vaše knihy čerpají z naprosto odlišných témat. Jak Vás napadne, že byste se zrovna mohla věnovat dané problematice?
Většinou mne strhne nějaké téma, které buď stojí na okraji zájmu a nebylo  dosud zpracováno, anebo zpracováno bylo, ale hodně dávno, a já cítím, že je třeba jej znovu otevřít. O všech tématech platí, že k nim nejprve musím mít nějaký vztah, cítit je jako důležitá a přitažlivá, pak teprve mohu začít pracovat.

Většina Vašich knih vychází z historie. Je to Vaše největší inspirace?
Máte pravdu v tom, že většina mých knih s historií těsně souvisí.  Ale nevnímám historii  prvoplánově jako inspiraci, spíš jako určité podhoubí, k němuž je člověk stejně nakonec  veden. Třeba ty kláštery – zajímalo mne nejprve, jak se v klášterech žije v současnosti, ale většina klášterů jsou místa, kde se žilo už před mnoha stovkami let. Například dnešní stav klášterů nepochopíte, když neporozumíte tomu, co s řeholníky i těmi areály udělalo čtyřicet let komunistické totality... Znalost a vnímání historie, jejího kontextu, jsou naprosto nutné pro každého, kdo chce rozumět nějakému fenoménu nebo společenskému jevu současnosti.

Je nám jasné, že nelze zobecňovat, ale i tak si neodpustím otázku, jak dlouho trvá napsat knihu? A jak takový proces vlastně vypadá? Kde píšete?
Nejdéle trvá napsat knihu, která se opírá o nějaká fakta. Tam musíte k samotné práci přičíst mnohé měsíce, dokonce i roky studia a úsilí o pochopení tématu. Když chcete psát autentickou knihu o vietnamském dítěti v Čechách, musíte zkoumat vietnamskou kulturu, její odlišnosti i podobnosti s tou naší. A samozřejmě se za Vietnamci musíte vydat, mluvit s nimi a třeba se i spřátelit. Kde píšu? Je to legrační, ale většinu knih jsem napsala doma nebo na chalupě v kuchyni, ještě jsem se nedopracovala k vlastní pracovně nebo ateliéru... Poslední dobou ale potřebuju z domova utéct někam do absolutního ticha a klidu, takže vyhledávám zcela osamělá místa, kde se k psaní uchyluju. V takových místech se prostě dobře koncentruju.

Zažila jste někdy tvůrčí krizi? Myslím, jestli jste třeba najednou nevěděla, jak pokračovat dál v rozepsané knize. Jak z takového začarovaného kruhu ven?
U rozepsané knihy se mi to nikdy nestalo. Vždycky vím, kudy dál, protože knihu musíte dobře naplánovat. Mám předem připravený scénář, který v jednotlivých bodech rozvíjím. Nejde začít psát a říct si: No, uvidím, kam to povede, nějak to dopadne... Ale něco podobného tvůrčí krizi jsem zažila – jednou ráno jsem se probudila a prostě se mi vůbec nechtělo vylézt z postele. Když už jsem v té posteli ležela týden, zavolala jsem kamarádce psycholožce a ta mě uklidnila: Hele, měla jsem  klientku, vysoce postavenou manažerku, které se stalo něco podobného. Ptala jsem se:  A za jak dlouho ji to přešlo? No... asi za tři roky! A co mám dělat, ptala jsem se zoufale, protože tři roky se mi v posteli přece jen ležet nechtělo. Nedělej nic, prostě lež, dokud tě to nepřejde... To mě kupodivu uklidnilo. Zpětně myslím, že jsem byla jednoduše unavená a tělo i mysl mi vypověděly službu, takže logické bylo nechat to tak, dokud se obojí nezregeneruje. Já jsem z té postele nakonec vylezla asi po měsíci.

Máte vůbec čas sama na sebe a na rodinu? A co nejraději děláte ve volném čase?
Mám rodinu takovou „jednodruhou“, tvoří  ji jen moje dcera, které už je pětadvacet a žije sama, takže mě moc nepotřebuje.  Své četné přátele bohužel hrozně zanedbávám, ale oni to chápou, protože vědí, že pro mě je čas to nejcennější –  většinou ho trávím psaním, na besedách nebo různými charitativními projekty. Těm se věnuji hodně, protože vidím, jak moc je to potřebné.

Jste kromě jiného i ambasadorkou charitativního projektu Čtení pomáhá. Co je to za projekt a co obnáší Vaše úloha?
Projekt Čtení pomáhá v sobě spojuje čtenářství a pomoc druhým, a je to taková pěkná synergie: obojí člověka rozvíjí a vede ho k něčemu dobrému, co ho přesahuje. Projekt je zaměřen na děti školního věku a na studenty středních škol. Princip je jednoduchý, stačí se zaregistrovat na www.ctenipomaha.cz, vybrat si některou ze široké nabídky knih a přečíst ji; následně zodpovíte tři jednoduché otázky a v případě úspěchu obdržíte virtuálních 50 Kč. Ty potom čtenář může přidělit některé z charit, které jsou na stránkách uvedeny: můžete přispět na oční operaci dětem v Africe, pomoci handicapovaným dětem, aby si užily pobyt na horách, nebo přispět na asistenty pro osamělé staré lidi. Jsem ambasadorkou Čtení pomáhá, to znamená, že společně s odbornou komisí, kterou tvoří známé osobnosti jako Zdeněk Svěrák, Marek Eben a tým nejrůznějších profesionálů, jednou do roka vybíráme nové knihy a tím obohacujeme čtenářskou nabídku. Také se snažím projekt Čtení pomáhá propagovat v rámci nejrůznějších akcí a na dětských besedách po celé republice.

Proč by podle Vás měly děti číst? A daří se Čtení pomáhá vést děti ke knihám?
Knihy jsou v životě člověka nezastupitelné, v životě dětí tím spíš, protože dítě je člověk, který ještě není „hotový“ a potřebuje se rozvíjet. Čtení aktivuje fantazii, pomáhá dětem poznat reálný svět, formuluje morální hodnoty a třeba i kultivuje emoce. Dobrá kniha nás přitahuje, protože nás vede k neznámému, dosud nezažitému... Je toho hodně, co by se o jedinečné roli knih dalo napsat, možná celá kniha :-) Čtení pomáhá děti  ke knihám vede tou nejpřímější cestou. Vždyť se do dnešního dne do projektu zapojilo více než 156 tisíc dětí!

Před rokem a půl jste podnikla cestu do Compostely. Jaké to bylo? Chystáte se na něco podobného? Doporučila byste to i našim čtenářkám a proč?
Pěší pouť do Santiaga de Compostela pro mě osobně byla něčím úžasným, dosud nezažitým. Představte si, že jste sedm týdnů na cestě neznámou zemí, ráno vůbec nevíte, kdy a kde budete  večer spát, a máte jen to, co si s sebou nesete na zádech... To vás ohromně restartuje fyzicky i psychicky. Právě pod vlivem téhle cesty jsem před pár měsíci zase podnikla „něco podobného“, sbalila jsem se a na necelý měsíc odjela do Himalájí, Nepálu a Tibetu. Vrcholem cesty byl výstup do výšky 5700 metrů nad mořem... Co vám mám povídat? Bylo to prostě nádherné... Ale je zajímavé, že se ptáte zrovna na Compostelu; jako by se to téma zase začalo vznášet ve vzduchu. Nedávno mne totiž oslovilo jedno nakladatelství, jestli bych o své pouti nechtěla napsat knihu. A já, přestože jsem se tomu dřív bránila, jsem najednou ke svému úžasu řekla „ano“. Protože s odstupem se mi po té cestě začalo stýskat... A to je moment, na který spisovatel čeká, ta chvíle, kdy se samo téma přihlásí o to, aby bylo zpracováno.

Jaká je Vaše oblíbená kniha? Četla jste některou knihu více jak jednou?
Nejsem běžný čtenář. Od dětství čtu hodně, nadmíru, v dospělosti zejména od doby, co jsem se zbavila televize...  Samozřejmě se vracím ke knihám, které mě nějak oslovily. Je to krása, protože když se k nějaké knize vrátím po pěti, deseti letech, čtu ji úplně jinak. Souvisí to se zralostí, jistou moudrostí, s lety prostě máte na věci jiný pohled, protože jste v životě už dál. A k dobrým knihám se prostě člověk vracet musí, stejně jako k dobrým přátelům.

Na čem aktuálně pracujete? Na co se mohou Vaši čtenáři těšit?
Právě pracuji na druhém dílu Tichých srdcí, knihy o klášterech. Je pořád hodně klášterních míst, která jsem ještě nenavštívila, hodně lidí, kteří mají co říct. Ta knížka by měla vyjít už letos na podzim. A do knihy o pouti do Compostely se  pustím hned potom.

Děkujeme za rozhovor.

   
31.01.2014 - Rozhovory - autor: (red)

Komentáře:

  1. avatar
    [4] Jandywoman [*]

    Přiznám se, že neznám ani autorku, ani její dílo. Mrknu se v knihovně Sml16

    superkarma: 0 03.01.2015, 19:31:18
  2. [3] Zlatuše [*]

    Tak to asi se vloudila Silvestrovská chybička,poslat nám

    už vysvědčení, Valentýna a další články a odpovědi před

    rokem psaný.Přeji hodně zdraví aštěstí v Novém roku!!!

    http://zena-in.cz/images/smiles/sml59.gi... Vaše čtenářka Zlatuše

    superkarma: 0 31.12.2014, 18:53:12
  3. [2] macamala [*]

    Dekuji za inspiraci. Posledni dobou davam prednost ceskym autorum. Mezi tou zaplavou prelozenych zahranicnich knih jim vzdy dam prednost.

    superkarma: 0 31.01.2014, 08:09:07
  4. avatar
    [1] gerda [*]

    Děkuji za pro mě přínosný rozhovor, protože autorku neznám a ráda se po jejích knihách v knihovně podívám. A taky mě potěšilo, že, jak z dialogu vyplývá, ji psaní knih v pohodě uživí a dokonce může i cestovat. Zajímavá témataSml67, už jdu na on-line katalog.

    superkarma: 0 31.01.2014, 05:53:33

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Akce pro čtenářky: Velikonoční pečení a vaření s Globusem
Hledáme čtenářky, které rády čtou knihy
Anketní otázky pro čtenářky, které chtějí testovat Canesten Intim Gel
Anketa: Bolí vás záda?

Náš tip

Doporučujeme