Vždy, když jsem připravovala článek k dennímu tématu, čerpala jsem čistě z osobních zkušeností. Dnes udělám výjimku.

 

Chci se zastavit u vztahu rodičů s dětmi.

 

Samozřejmě, že bych mohla začít psát o skoro až krvavých hádkách s taťkou v mém pubertálním věku. Nikdy nezapomenu na chvíle, kdy jsem s pláčem a s pocitem ublížení utíkala do svého pokoje a přísahala si, že rmu již nikdy neodpustím. A co teprve, když jsme se do sebe pustily s mamkou kvůli hlouposti. Věřím, že občas kvůli nám sousedé uvažovali o přestěhování a ani se jim nedivím.

 

Dnes už se tomu jen směji a myslím si, že někdo z naší rodiny určitě musí mít italské předky. Ale i přesto všechno se máme rádi. Náš společný vztah je až na malé zádrhele super. Vím, že když budu mít problém, vyslechnou mě. Budou se snažit pochopit cokoli a budou mě brát jako dospělou a samostatnou osobu, která si za svůj život už odpovídá více méně sama.

 

Měla jsem pocit, že takový vztah, který mám s rodiči já – občas hádky, občas smích, občas pláč či pochopení a více kamarádský než rodičovský – má v dospělosti prostě každý. Jenže…

 

Těšila jsem se na červen…vážně moc!

 

Seznámili jsme se s Honzou před více než rokem. Studoval vysokou a od počátku našeho vztahu mu neustále rodiče opakovali: „Tak už to konečně dostuduj.“ Chápala jsem je. Osm let, ve kterých střídal školu a práci, je dlouhá doba. Ale je dlouhé čekání dobrým důvodem něco dělat za každou cenu…

 

Těšila jsem se na červen. Vážně moc. Honza měl odevzdat diplomovou práci, zakončit studium státnicí a získat diplom a titul inženýra. Chtěla jsem, abychom to už konečně měli za sebou. Aby ve chvílích volna neusedal k práci u počítače, ale ke mně. Aby naše rozhovory neprobíhaly neustále kolem diplomové práce, ale bavili bychom se o našich společných věcech.

Nešlo mi o jeho nově získaný titul, šlo mi o nás. A hlavně o jeho klid, kdy dodělá školu, kterou poslední dva roky studoval především kvůli svým rodičům. Oba jsme doufali, že přijde den, kdy bude moci rodičům říct: „Už není, co řešit a na co se ptát.“

 

Ten, kdo se trápí, nejsem já

 

Věděla jsem po celou dobu, že není správné dělat školu jen kvůli někomu. Ale netušila jsem, co v posledních čtrnácti dnech prožívá Honza. Ráno jsem odešla do práce, večer se vrátila a on měl vždy dobrou náladu. Občas mi řekl, jak probíhá jeho příprava diplomové práci. Ale toho, co řekl, bylo spíš méně.

Jednoho dne jsem si uvědomila, že nemám ani ponětí, co prožívá a jak zvládá přípravu na červen. A tak jsem se zeptala… Chtěla jsem se dozvědět něco víc. Netušila jsem však, že jestli se tu někdo trápí, nejsem to já.

 

Svým přiznáním mi vyrazil dech. Řekl, že v posledních dnech prožívá velice nepříjemné chvíle, protože si uvědomil, jak hrozné je dělat něco, když v tom nevidí žádný smysl. „Vždyť já ze svých zkušeností vím, že titul v mé profesi není potřebný, a to je hrůza,“ svěřil se. „Dělám to jen kvůli našim, aby mohli říct, že mám titul. Oni mají utkvělou představu, že je to důležité pro můj budoucí život, ale nevědí, že v počítačích daleko víc potřebuješ praxi, než titul a diplom.“

 

I s rizikem zavrhnutí za nimi jel

 

Nakonec se rozhodl, že i když už mu zbývá pár týdnů k tomu, aby dokončil školu, nedodělá ji. Chápala jsem ho. Musel by prožívat nepříjemné chvíle ve chvíli, kdy by se musel začít učit na státnice a neviděl by v tom žádný smysl.

Jenže to všechno, pro co se rozhodl, musel říci především svým rodičům. Věděla jsem, že to bude poprvé, kdy je svým způsobem zklame. Bylo mi jasné, že to bude mít těžké on i oni. Ale doufala jsem, že když jim vysvětlí své pravé důvody, pochopí ho.  

 

Odjel za nimi a po několika hodinách se vrátil. Prý jej přemlouvali. Vyčítali mu, že je rozmazlený, necílevědomý a že v životě nic nedokáže. Neposlouchali, když jim vysvětloval své důvody. Nepochopili, jak pro něj bylo složité za nimi jet i s tím rizikem, že jej mohou zavrhnout.

Neviděli, že jim poprvé za celý svůj život jejich syn dává najevo, že tímto krokem si už ručí za všechno sám a že je dospělý. Nevěděli, co řeknou lidem kolem a právě v tu chvíli zapomněli na něho.

 

Prý je zklamal. Pry si to bude v budoucnu určitě vyčítat. Mě nezklamal. Jsem na něj naopak hrdá, protože poprvé za celý náš vztah dokázal, že není rozmazlený, nesoběstačný a udělal krok, kterým se rozhodl jít jinou cestou, než tou, kterou mu předtím někdo pohodlně ušlapal, ale tou vlastní - se všemi nástrahami i riziky.

A jen doufám, že jednoho dne to alespoň částečně pochopí i jeho rodiče...

 

Z jednoho je mi však stále smutno a říkám si a ptám se i vás:

 

Kdy jsou děti pro své rodiče dospělé?

Jak berete své děti a jak vás berou vaši rodiče?

Při jaké příležitosti jste si uvědomila, že je vaše díte už dospělé a samostatné?

Kdy vás rodiče přestali považovat za malé dítě?

 

Čím jste své rodiče nejspíš nejvíc zklamala?

Co nikdy nemohou pochopit?

Jste stejná maminka při výchově jako byla ta vaše?

 

Jak nejlépe by měli rodiče přistupovat ke svým dětem?

Máte nějaký zaručený recept, jak poznat, že je dítě dospělé?

 

Berou vás rodiče jako dospělou osobu?

Ano a od kdy?

Ne a z jakého důvodu?

 

Jaká byste jednou chtěla být máma?

Jaký vztah máte se svými dětmi?

Co skřípe, co se nedaří?

A kdy jste byla na své děti nejvíce hrdá?

 

Napište, ať už jste rodičem či dítětem:

redakce@zena-in.cz

Reklama