Tak jsem si zavzpomínala na jednu dámskou jízdu a několik neuvěřitelných snídaní v jednom nejmenovaném penzionu na Vysočině. Je to už pár let, co jsme se s kamarádkou a našimi (úhrnem čtyřmi) dětmi vydaly na podzimní dovolenou do jednoho z nejkrásnějších míst v republice. Vybraly jsme si penzion, který měl pokoje obložené dřevem, pyšnil se tenisovým kurtem, půjčovnou šipek, kulečníkem, malým krytým bazénkem, a který stál uprostřed nádherného lesa, několik kilometrů od hlavní silnice a dosti vzdálen běžné civilizaci. Prvotní nadšení z opravdu pěkného interiéru i exteriéru začalo pomalu vyprchávat, když jsme zjistily, že pokoje sice jsou obloženy dřevem, ale je v nich pouze příslušný počet postelí a skříní, avšak žádné stolky či židle. Ani na chodbách nebylo žádné křesílko ani nic jiného, co by alespoň vzdáleně připomínalo cosi, k čemu bychom mohli našimi rozměrnými pozadími pohodlně přilnout. Vidina večera, kdy v osm hodin večer uložíme děti k spánku (dítka byla ještě poměrně malá) a budeme muset jít spát s nimi, protože si nemáme kam jít sednout, se začínala jevit jako hrozivá zkušenost. Vinárna slibovaná v prospektu byla v rekonstrukci a restaurace fungovala vždy pouze na dobu snídaně, oběda a večeře pro ubytované, tj. celkem asi 3 hodiny denně.
 
Když pominu poměrně zvláštní zkušenost s místní paní recepční, která na naši žádost o zapůjčení kulečníkového vybavení reagovala slovy: „Je to ve skladu, musela bych to jít hledat," na otázku po šipkách reagovala: Jsou rozbité", na žádost o zapůjčení klíčů od bazénu reagovala: Bazén je k dispozici pouze od 19:00 do 20:00" (v penzionu bylo asi 30 hostů a bazének měl v průměru 2,5 metru, takže si umíte představit, jak tam tu hodinu bylo narváno) a na žádost o zapůjčení tenisového kurtu pravila: Kurt je právě obsazen" (ano, skutečně byl - celé odpoledne na něm hráli tenis zaměstnanci penzionu), opravdu mimořádný moment nastal hned druhý den při snídani.
 
Zhruba v půl osmé jsme se i s dětma přihrnuly do restaurace, kde jsme již měli svůj vyhrazený stůl. Na stolech byly dvě mísy s nějakým koláčem, hrníčky a lžičky. Po nějakých talířích a ubrouscích ani památky. Načež se velmi loudavým krokem dokymácela servírka, jejíž dominantou byl silně znuděný obličej, s konvicí kakaa a jala se nalévat kakao do hrníčků. Na mou prosbu o kávu pravila: Dnes je ke snídani kakao". Odvětila jsem, že jsem na mléko alergická, a znovu jsem poprosila o kávu nebo čaj. Ale dnes je sladké a ke sladkému je kakao," dostalo se mi odpovědi. Na to jsem reagovala připomínkou, že ve většině hotelů bývá na výběr kromě kakaa ještě čaj či káva. A servírka s nezměněným výrazem suše odvětila. Ale dnes je sladké."
 
Takže jsme pojedli koláč drobíce přitom urputně na ubrus, protože o talířky jsme si po neúspěšném vyjednávání o kávě už ani netroufali říci, a popíjejíce kakao (vyjma mne). Další den se konalo další překvapení. Na stole sice byly mísy s pečivem, dokonce jsme každý dostali i po talířku, na němž bylo máslíčko a kus jakéhosi tvrdého sýra. Jen nože chyběly.
 
Měla jsem sto chutí začít patlat máslo holýma rukama na rohlík a vykřikovat: Dnes nenííííííí sladkééééééééé!"
Ten týden jsme přežily. Po večerech, když jsme daly děti spát, jsme si s kamarádkou vždycky našly nějaký momentálně neobsazený pokoj a posadily jsme se na postele zbavené povlečení a mezi kbelíky a smetáky jsme si povídaly tak, jak jsme byly vždycky na našich dámských jízdách zvyklé.
 
Ale na penzion, kde ke sladkému dostanete pouze kakao, k máslu nedostanete nůž, kde si nelze vypůjčit kulečníková tága, protože by je paní recepční musela jít hledat, a kde si nemáte kam sednout, na ten opravdu nezapomenu.
 
Kadla
Milá Kadlo,
díky za skvostný příspěvek. Úplně to vidím v živých barvách a řehtám se na celé kolo
Reklama