Zasmějte se u příspěvku čtenářky Vladky006 k dnešnímu tématu. Jak to dopadlo, když vyrazila s kamarádkou strašit v noci ven a zastavila je policejní hlídka? To zjistíte v této novince...

V dalším čtenářském příspěvku vám Vladka006 prozradí, jaká to je legrace, hrát si na klekánici...


cert

Krásný den všem,

dnes je téma pro mě jako stvořené. Ani nevím, o čem bych měla psát. Těch strašidelných příběhů mám hafo. Bydlely jsme v domě, kde zemřela bývalá žena našeho otčíma a ta nás docela často chodila strašit. Navíc dům stál na ošetřovně pro zraněné vojáky z dob napoleonských válek. Pár jich v té ošetřovně zemřelo a jejich zbloudilé duše nám často nedávaly spát. Asi bych půlku zážitků musela ubrat, abyste mi aspoň 1/10 věřili :).
Nebo o tom, jak se mi noc, kdy zemřela maminka, rozdrnčil telefon, nikdo nevolal, ale telefon zvonil a svítil. Pak mi přišla prázdná SMS z neznámého čísla. Volala jsem na číslo zpět, ale neexistuje...
Věřím, že děsit budou ostatní čtenářky. Tak napíšu trochu z jiného soudku.
Jako puberťačka jsem vymýšlela různé koniny. Jednou jsme s kamarádkou a ségrou proštrachaly půdu a našly deky, co snad přežily Vietnam. Z dek jsme si udělaly různé oděvy. Vypadaly jsme jak nějaké hábiťačky. Napadlo nás, že bychom mohly jít v noci strašit lidi. Že budeme klekánice. Každá jsme si vzaly baterku do ruky a žárovičky nabarvily zelenou temperou. Byl srpen, tma se začínala ozývat už v 9 hodin. Pro nás jako stvořené. V 10 se odbíjelo klekání. Kamarádky maminka pracovala v kravíně, pořídit kravské zvony byla maličkost. Na obličej jsme si napatlaly egyptský pudr. Už takhle jsme byly od běhání venku opálené a egyptský pudr z nás udělal Albánky hadr. Ještě jsem si na záda uvázala šátek a dala do něj panenku, jako že už jsem jedno zlobivé dítě někde sebrala. Z šátku panence koukaly jen nohy.
Rozhodly jsme se, že půjdeme vystrašit děti u paneláku. Nebyl daleko a malé děti přes léto stanovaly na plácku před panelákem.
Vyšly jsme, zrovna na motorce kolem projížděl kamarádky otec na mopedu. Jak nás viděl, polekal se a svalil se i s motorkou do škarpy. Zdrahly jsme. Jen jsme slyšely jak za námi volá: „Albánci posr..., nakopat vám prd... to nemůžete migrovat do Německa někdy jindy?“ Bydlely jsme skoro u čáry, takže nás ani nepřekvapilo, že si nás spletl s uprchlíkama.
My šťastné, dělaly jsme si první čárku za vylekanou osobu. Došly jsme až k paneláku a spustily na děti:
„Ťuk, ťuk, smradi. Kdo z vás ještě nespí, toho si klekánice sebere.“
Otevřely jsme stan, posvítily si zelenými baterkami zespoda na obličej. Děti nejdřív ječely, pak brečely a nakonec se smály, když jsme se odtajnily. Celý panelák se začal rozsvěcet, co se děje a my zase zdrhaly. Pár lidí nás uvidělo a zkoprnělo strachy. A my zase psaly pomyslné bodíky. Vystrašily jsme ještě pár lidí, hlavně těch, co se vracelo z hospody domů.
Bylo pomalu k půlnoci, rozhodly jsme se pro návrat. Sešly jsme k hlavní silnici, kdo by touhle dobou šel domů? Asi už nikdo, cesta bude klidná. Švitořily jsme, poskakovaly a najednou za námi majáky a policajti.
Jeden svalovec vystoupil z auta a na nás
„Do you speak english? Sprechen Sie deutsch?“
Kamarádka tušila, že určitě mě napadne si pohrát i s poldama. Na to ona neměla žaludek a pronesla prostě:
„Já du.“
Jenže policajt to asi pochopil tak, že mluvíme německy ja - jako ano, a du - jako yes, I do.
Takže na nás zase anglicky:
„Do you have a passport and what about your child?“
A ukazoval na moje záda.
To už jsme vybouchly smíchy. Už nás chtěl chytat do kravaty a nasazovat pouta. V záchvatu puberťáckého smíchu jsem ze sebe vysoukala: „A bude Vám stačit občanka?“
Nejdřív nechápali, A když jsme jim vysvětlily, že nejsme Albánky, ale klekánice, tak se nakonec i nasmáli. Prý volal nějaký pán, že nám po vsi běhá skupinka ozbrojených uprchlíků a jeden ho sestřelil z mopedu.
Protože nemám fotky toho krásného času dospívání, zasílám vám aspoň fotku, jak se vymódil manžel na čerty.
Když jsem otevřela dveře, měla jsem málem tři srdeční příhody.
Vladka006

Pozn. red.: Text neprošel jazykovou korekturou.

Téma dne 23. března 2012: Setkání s tajemnem na vlastní kůži

  • Setkala jste se někdy s tajemnem?
  • Máte nějaký vlastní strašidelný zážitek?

Tak sem s ním! Posílejte mi své příběhy na e-mailovou adresu redakce (viz níže). Pokud chcete mít šanci na získání strašidelného dárku, posílejte příspěvky nejpozději 23. 3. 2012 do 15.00 hodin a délka příspěvku ať je alespoň rovna tomuto odstavci, může být ale i delší samozřejmě. Jaký že dárek můžete získat? Dvě z vás dostanou zajímavé strašidelné knížky. Pro jednu přispěvatelku tu mám dva díly Upířích deníků L. J. Smithové - Temné vize Odhalení a Stefanovy deníky Chuť krve z nakladatelství FRAGMENT. Druhou z vás čeká knížka Eden Maguire Krásní mrtví, taktéž od FRAGMENTu a knížka Tři kruté příběhy s novelami J. D. Kočího, J. Hlávky a R. Šusta z nakladatelství EPOCHA.

Krom dárku můžete s tímto strašidelným tématem získat také body do březnového kola Věrnostní soutěže. Rozdělím strašlivý nášup celkem 10.000 bodů mezi pět přispěvatelek nějakým náhodným klíčem.

kniha kniha

kniha kniha

Reklama