Reklama

 

Myslím, že podobný stav "pohnutí mysl" zažije někdy snad každá z nás.
Vzpomínám, jak to kdysi bylo u nás...

Už je to pár let, když se stalo, že šel manžel večer "na dvě" a ještě o půlnoci nebyl doma.
Bylo mi to divné, neb před odchodem mi ještě vykládal, jak dojde do 22 h, neb druhý den jde jakémusi kámošovi cosi pomáhat na garáž.

No čekala jsem do jedné... do druhé hodiny...
Ve tři ráno už jsem měla vztek, ale těžko jsem něco mohla dělat... jeho mobil ležel doma.
Šla jsem spát s tím, jak si to s ním druhý den vyřídím!

Ráno jsem se probudila a manžela pořád nebylo... kolem deváté hodiny došel ten jeho kamarád, kdeže je, že nepřišel, jak byli domluvení.

Pověděla jsem mu, že nevím, co se děje, a kámoš ho šel hledat. U nás na sídlišti jsou totiž asi 4 hospody včetně dvou NON STOPŮ.

No došel asi za půl hoďky s tím, že manžel odešel z hospody kolem půlnoci a že byl OK.
To už jsem začínala mít trochu strach, protože podobná situace ještě u nás nikdy nenastala.
Do toho se podařilo, že zavolala mobilem jeho sestra z Moravy, že jak se máme, co děláme, a mě nenapadnulo nic lepšího, než jí říct, že nevím, kde je a co se děje.

To jsem neměla dělat, neb má iniciativní švagrová začala obvolávat nemocnice a různé pohotovosti, zda tam v noci nedovezli nějaký úraz... nebo nedej bože třeba vraždu.
Nervy už jsem měla jako špagát a čas běžel.. 11...12...13..kolem asi 15. h někdo zazvonil..MANŽEL ?!!!!
Utíkám otevřít a za dveřmi policajt... strašně jsem se lekla a místo, abych mu odpověděla na pozdrav, mu říkám: vy jdete kvůli manželovi, že? A kolena se mě třásla jako ratlíkovi, jakou jobovku se nedozvím.

A policajt:.. manželovi? né... tady na patře na chodbě vykradli balkon, tak se jdu zeptat, jestli něco nevíte.
Nedovedete si představit tu úlevu.
Policajt odešel a čas zase plynul, abych se trochu zaměstnala, začala jsem žehlit.
Věc, kterou normálně z hlouby duše nenávidím, mě v daný okamžik uklidňovala.
No asi bych už svůj příběh měla zkrátit... úderem 18. hodiny klika cvakla... dveře letí a tatík vchází do dveří.
Vysmátej jako sluníčko... takovej ten připitomělej úsměv přiopilých lidí na ksichtě a hned začal "mamkovat".
Ahoj mamko, tak už jsem doma.
A co mamko? žehlíš??
A co jste tady celou dobu, mamko, dělali??
...a tak dále pořád v podobném stylu.
Cítila jsem, jak ve mě roste adrenalin a jak se musím vědomě kontrolovat, abych po něm tu horkou žehličku nehodila.

Nakonec jsem ji raději vypnula a šla uklidit, neb jsem opravdu měla strach, že ji hodím a tím si ji třeba rozbiju... o manželovu hlavu jsem v tu chvíli strach opravdu neměla. Ale žehlička byla nová.
No a když jsem se vracela do pokoje, tak se drahouš nějak ke mně přitočil a chtěl mě dát hubičku, jaká jsem hodná, že se na něj ani nezlobím, že na něj neječím-nevyčítám.

V tu chvilku se to ve mně zlomilo a, holky, já ho začala tak strašně lískat, že si to ani nedovedete představit.

Né proto, že byl někde-nevím kde. Že ji ještě pořád měl jako z praku, ale za ten STRACH, co jsem celou tu dobu měla.
Nikdy bych nevěřila, že bych na muže mohla vztáhnout ruku (on asi také ne), ale najednou to šlo samo.
A řeknu vám, to byla úleva, která se potom rozhostila v mé duši.

Takže asi tak... kde můj chlap těch pomalu 24 hodin "bačoval" dodnes nevím... nikdy jsem po tom nepátrala.
Důležité je, že už to nikdy neudělal... možná i kvůli tomu výprasku.

Vzpomínala
Tanzánie


 

Milá Tanzánie, děkuju za krásný příběh. Ani nevíš, jak moc ti rozumím ;o)

Zkrátka a dobře – někdy není vůbec špatné vybuchnout... a upřímně, oni si to sem tam ti naši chlapi i zaslouží ;o)))

 

Ještě jednou díky a můžeš se těšit na hezký dáreček!