Agresivita. Pořád o ní čteme, mluvíme, slyšíme. Setkáváme se s ní. Agresivita dětí. Jeden z největších výchovných problémů  dneška.  Mohla bych vám o ní  vyprávět! (Učím, a tak se mě také bezprostředně dotýká.)

Proto jsem zvědavě sáhla po zhruba stostránkové publikaci se všeříkajícím názvem Agresivita dětí (a se slibnými podtituly Jak pozitivně usměrňovat energii dětí, Jak nalézt správná slova a vhodné podněty k jednání, Role otce a Projevy agresivity u chlapců a dívek). Autorka knížky je francouzská odbornice v oblasti dětské psychiatrie Edwige Antier.

Knížka je rozdělena do 11 kapitol a sleduje vývoj dětské agresivity od prenatálního stadia až po pubertu.

V první kapitole se dovíte, že už embryo může být agresivní a jak je důležitá haptonomie (seznamování mezi maminkou, tatínkem a plodem prostřednictvím rukou).

Dalších pět kapitol se pak soustředí na věk od 0 do 3 let, protože právě  toto období nejvíce určuje, zda nám z dítěte vyroste agresor či beránek. 

Knížka je psána populární formou, neohromuje čtenáře množstvím suché teorie, v každé kapitole je uveden jeden či více příkladů "ze života". V závěru každé kapitoly se autorka věnuje závažnosti úlohy otce, předkládá možnost odborného vyšetření, navrhuje správný přístup při řešení konkrétního problému. Například v kapitole o televizi radí, jak uchránit dítě před přílišným vlivem tohoto sice užitečného, ale nebezpečného média.

Mě samotnou zaujala část posuzující úlohu výprasku. Autorka uvádí, že ve Francii  85 % rodičů není proti tomu, aby dítě občas "dostalo na zadek". Naproti tomu Americká pediatrická akademie zase požaduje, aby rodiče nikdy nevztáhli ruku na své dítě. Podle studie (zúčastnilo se jí 800 rodin) prý děti, které byly doma tělesně trestány, měly špatné studijní výsledky, lhaly, kradly, byly neklidnější. Důležité je s dítětem promluvit! I když to české "škoda rány, která padne vedle" má někdy něco do sebe. Samozřejmě to nemůžeme bagatelizovat, ne ze všech dětí tělesně trestaných se stanou vyvrhelové. A někdy takový vteřinový "šťouchanec" zmůže víc než mnohaminutové řečnění. (Já sama jsem ve svém dětství bývala bita, ale vždycky jsem radši držela pár facek od tatínka než maminčiny přednášky. No a učila jsem se dobře, nekradu, lžu jen občas a agresivní jsem jen výjimečně).

Rodičům-začátečníkům může knížka v lecčems pomoci, napovědět, poradit.  V těžších případech ale stejně bude lepší vyhledat pomoc specialisty v nějaké české poradně.

Edwigw Antier: Agresivita dětí, nakl. Portál 2004  

 

Pokud vás o knize zajímá ještě něco více, klikněte ZDE .

   
Reklama