Někdo létá vášnivě rád, jiný usedá do letadla pouze proto, že jinak se na služebku či dovolenou nedostane. Třetí skupinu tvoří lidé, kteří by do letadla nesedli ani za milion…

fear

Patřím k té čtvrté: Létám a hrozně trpím!

Cesta letadlem, zejména ta mnohahodinová napříč kontinenty přes oceány a s několika přestupy = těžký stres a adrenalin hodný cesty do vesmíru. Přesto ji každý rok ve stejnou dobu absolvuji, neboť touha poznat cizí kraje a užít si exotickou dovolenou je silnější, než panický strach.

Nebylo tomu tak vždycky….

Patřila jsem k té druhé skupině: Létala jsem na dovolenou. Nejdřív po jižní Evropě, potom na Kanáry a také do Egypta. Dokonce jsem bez bázně a hany doletěla a přiletěla i z dalekého Thajska.

A ještě na Kubu… nikoliv bohužel už z Kuby!

Letěli jsme zrovna nad Bermudským trojúhelníkem, když se letadlo dostalo do neskutečně silných turbulencí. Při otřesu se převrátil vozík, na kterém vozí palubní personál občerstvení. Třískot skla a porcelánu mě šíleně vyděsil: Vždyť při jejich konstrukci se předpokládá, že „normální“ turbulence vozík ustojí! Přítel mě sice ujišťoval, že zažil kdysi nad Atlantikem situaci mnohem horší, kdy nádobí lítalo až ke stropu… Ovšem v mém mozku se zrodila jedna velká fobie.

Od té doby mně stačí, aby se letadlo lehce zatřáslo…

... a já se po vzoru Pavlovova psa začínám třást s ním. Už už čekám propad, už už se choulím, koušu do ruky, třeštím oči, svírám křečovitě opěrky rukou... A někdy i tiše kvílím. Leckdy mi i vytrysknou slzy (úlevou, když turbulence ustanou), ale především děsivě trpím! Zoufalým zrakem hypnotizuju letušky a letušáky, pokud se zadaří je zahlédnout. Naprosto nechápu poklidně podřimující nebo vesele konverzující pasažéry. Současně jim ovšem strašně závidím a také si vyčítám svou lakotu: Už delší dobu totiž vím, že ČSA pořádá pro nás, aerofobiky, kurzy – ovšem pěkně drahé.

Často totiž hrůzou i vykřiknu!

Většinou v noci, kdy v okénku zahlédnu blesky z bouřky a pak čelím podivným pohledům spolupasažérů, kteří možná nechápou, co dělám v letadle, když bych měla být zavřená v blázinci. Turbulence jsou totiž normální. Ano, vím, ale vysvětlujte mi to…

Alkohol ani v kombinaci s neurolem nezabírá.

Naopak! Cítím se oslabená pro případ nouze - co kdybych musela začít fungovat? Pomáhá mi povídání, pokud možno s někým cizím (přítel kromě doby jídla let prospí). Třeba se sympatickým sousedem. Toužím povídat si s letuškou, ale málokdy lítáme s českým personálem a ten cizí o to moc nestojí.

Před rokem jsem předvedla etudu hodnou zkušené herečky… 

Stalo se to na trase Praha – Paříž v českém letadle prvních pár minut dlouhého putování do Vietnamu. Letadlo nabralo patřičnou výšku, světlýlko s pásy zhaslo a mně se chtělo hrozně moc na záchod. Ve chvíli, kdy jsem si ulevovala, to začalo zčistajasna pořádně házet. V panice jsem nenašla madlo, které jistě v žádném letadle na žádné toaletě nechybí. V tu chvíli jsem neřešila letadlo (nad Prahou přece spadnout nemůže), ale fakt, že nejsem připoutaná! Co když se v malé kabince se spoustou kovových předmětů utluču?

Z posledních sil jsem rozrazila dveře a strašlivě zařvala.

Přispěchala letuška. S profesionálním úsměvem mě oblékla a odvedla na nejbližší sedadlo, kde mě začala neméně profesionálně utěšovat. Když se jí to podařilo, vytáhla jsem svoji vizitku a začala ji zvát (zřejmě v šoku) na svou hodinku krásy... No, odmítla (nedivím se), zato mně později mailem poslala kontakt na výše zmiňovaný kurs.

Když jsem usedla do svého sedadla, dozvěděla jsem se, že můj výkřik se nesl celým malým boeingem. A evidentně v souvislosti s ním z kokpitu vyšel pilot zjistit, co se děje... chudák přítel – zřejmě se za mě strašlivě styděl.

Tímto článkem mu děkuji za trpělivost, kterou se mnou má už asi osm let, kdy mě vyváží do tropů za úžasnými zážitky, které vám poté zprostředkuji formou fotoseriálů. Ty poslední, tentokrát z latinskoamerické Kostariky, vás na našich stránkách již brzy čekají!

Čtěte také:

Reklama