Mám pocit, že svět kolem mě se zbláznil a já jsem asi původem z Marsu, i když i ten je na zdejší poměry až příliš blízko. Jinak si neumím vysvětlit nic z toho, co se děje v poslední době kolem mě, mezi mými přáteli, známými, kolegy v práci, ale i příbuzenstvem. Stala jsem se středobodem veškerého dění, všichni na mě koukají jak na exotického návštěvníka z kosmu, jen zavřu dveře, strhne se prudká a vášnivá diskuse, jen je otevřu, všichni zmlknou a vrhají na mě nechápavé pohledy.

Ano, provinila jsem se. A nebylo to nic tak obyčejného jako má či manželova nevěra, nic jsem neukradla, nikoho si neznepřátelila, jen jsem si dovolila něco naprosto nemyslitelného – adoptovala jsem malého tříletého chlapečka.

Malého Martina, který žil od svého narození v kojeneckém ústavu a který, stejně jako všechny děti v dětských domovech, tolik toužil po někom, komu bude moct říkat mami a tati. Ano, já vím, na tom není nic špatného, ba naopak bych řekla, že je to ušlechtilá věc a navíc i husarský kousek, když vezmu v potaz všechny ty peripetie, kterými jsme si s manželem prošli. Ale pro naši již dost zvrácenou společnost je to něco nepřijatelného.

A to jen proto, že jsme si dovolili adoptovat romského chlapečka. Kluka s těmi největšími kukadly, nejkrásnějším úsměvem a touhou po domově. Podle mého okolí, a je jedno, zda je to přímo má rodina nebo jen kamarádi, jsme si nasadili veš do kožichu. Zajistili si na stáří příživníka, zlodějíčka, kterého budeme tahat z průšvihů, grázla, který se bude toulat po ulicích a čuchat toluen.

Ano, já vím, že má v sobě jistě geny svých rodičů, ale teď je to přeci jen tříletý kluk, který natahuje ručičky a směje se na celé kolo, když si pro něj přijdu do školky. Kluk, který má záchvat smíchu, když ho manžel vyhazuje do vzduchu, kluk, kterého trápí, když si s ním děti nechtějí hrát.

Možná by se nad sebou měli zamyslet mnozí z těch, kteří ukazují prstem a kteří se od malého dítěte odvrátí jen proto, že má tmavší pleť než oni. To oni jej postaví na cestu, kterou mu předurčili. Díky jejich odtažitosti, chování a nepřístupnosti se musí vyrovnávat s problémy, kterým nerozumí a za které já své okolí nenávidím.

Copak to není jen malé dítě? Dítě, které je tvárné, se kterým se dá pracovat, které by mělo dostat šanci na výchovu a vzdělání? Nějak přestávám té naší společnosti rozumět…

Alena

Reklama