Nataša Gollová, Lída Baarová, Hana Vítová, Adina Mandlová… To byly opravdové hvězdy stříbrného plátna první republiky. Jejich jména spolehlivě plnila kinosály a byla vždy zárukou kasovního úspěchu prvorepublikových filmů. Asi nejsvéráznější z této čtveřice byla poslední jmenovaná – Adina Mandlová.

Nepocházela zrovna z chudých poměrů. Narodila se v roce 1910 v Mladé Boleslavi v rodině inspektora c. a k. státních drah. Jeden z jejích pozdějších zajímavých výroků zněl: Buďto Ritz, anebo nic! Vysvětluje to hned v úvodu svých hodně otevřených memoárů s názvem Dneska už se tomu směju. Mimochodem velice zajímavé čtení! Adina knihu napsala na Maltě v roce 1975 a vydala u Škvoreckých v Sixty-Eight Publisher v Torontu v roce 1977 (Dostala prý za ni pouze 100 dolarů!). U nás pak kniha  vyšla okamžitě po revoluci v roce 1990 a zaznamenala veliký úspěch.

AdinaAdina upřímně nenáviděla střední vrstvu, do níž se narodila. Milejší by jí bylo pocházet z chudé rodiny a pak se chlubit, podívejte, kam až jsem to dotáhla! Anebo by vítala druhý extrém–od kolébky bezmezné bohatství, stříbrné lžičky a hodinky s vodotryskem…

Tatínek Mandl byl štěstím bez sebe, že se konečně po třech synech v druhém manželství dočkal holčičky. Jméno Adina vymyslel podle hrdinky operety Elixír lásky jako budoucí umělecké jméno, i když v rodném listě měla napsaná jména úplně normální: Jarmila Anna Františka Marie.

Adina měla v rodině výsadní postavení. Uznávala jen tatínka, který byl i skvělým pianistou a uměl několik jazyků, zatímco matkou, kterou považovala za „jednoduchou“, pohrdala.

A dokonce – rodiče i bratři jí prý vykali! Adina se po letech charakterizovala jako nesnesitelné dítě, které nemělo prakticky žádné kamarádky. Otec ji přes matčiny protesty nebývale rozmazloval. Plánoval jí uměleckou dráhu, od čtyř let ji učil hrát na klavír. Sám totiž měl umělecké ambice, chtěl studovat konzervatoř ve Vídni, odkud pocházel.

Šťastné dětství ovšem skončilo brzy. Milovaný tatínek náhle zemřel, když bylo Adině osm. Rázem byla všechna privilegia zrušena a „přízemní“ matka se potýkala s finančními problémy. Adině zatrhla klavír a zapojila ji do pracovního procesu.

Jan Mandl si v závěti vymínil, že nesmí být rodinná vila prodána, a tak aspoň její část pronajímali studentům. Adina tedy musela začít pomáhat, byla hysterická, často vyvolávala hádky s matkou a vztekala se. Když vychodila obecnou školu, chtěla pokračovat na gymnáziu, kam chodil její oblíbený nevlastní bratr Karel. Nicméně matka rozhodla, že bude studovat na reálce, kde na ni bude dohlížet její vlastní bratr Jirka, maminčin mazánek, kterého Adina moc „nemusela“. Prospěch měla zpočátku celkem dobrý, ale kazilo jí to chování. Několikrát jí hrozilo vyloučení, až k tomu nakonec také došlo. To už si také našla milence a chodila občas flámovat do barů, i když ještě nebyla plnoletá.

Byla to jakási revolta vůči matce, kterou přestalo bavit posluhovat studentům, a tak pronajala přízemí jejich vily staviteli Vodičkovi, vdovci a bývalému ruskému legionáři. A ten si s paní Mandlovou začal poměr, za což ho Adina z duše nenáviděla, i když už byla na různé matčiny strýčky zvyklá. Pan Vodička vydělával spoustu peněz, koupil auto, najal služku i šoféra – prostě se o paní Mandlovou i její čtyři děti postaral. Ta se ale za něj nikdy neprovdala, protože nechtěla přijít o penzi po svém manželovi. Vodička se snažil Adinu získat různými dary, ale ona ho stále srovnávala se svým tatínkem a považovala ho za příliš ordinérního.

On to byl, kdo jí zařídil i financoval pobyt v dívčím penzionátu v Paříži. Zde se měla zdokonalit ve francouzštině a němčině, naučit se vařit i jiným dovednostem. Zpočátku také řádně studovala, dokonce se zapsala na odpolední přednášky na Sorbonnu, ale brzy k tomu přidala i své oblíbené večírky. A nemohlo to skončit jinak  - s jedním ze svých milenců otěhotněla. Ve svých memoárech barvitě Adina líčí, jak se jí podařilo tuto skutečnost ututlat před svou matkou i vedením penzionátu. Bylo to o Vánocích, takže nejela domů, ale bohatá kamarádka jí zařídila a zaplatila potrat v jednom malém venkovském sanatoriu. Gynekolog jej provedl bez narkózy a bolest při plném vědomí byla šílená! Adina si slibovala, že už nikdy, nikde, s nikým… Za takový trest, který následuje, to přece nestojí!

Po dvou letech pobytu v Paříži došla trpělivost i vedení penzionátu. Adina byla notorická průšvihářka, a tak byla za nevhodné chování i odtud vyloučena. I to matce zatajila. Odjela totiž ke svému dalšímu ctiteli do Drážďan a její předem napsané dopisy s falešnými daty jí spolehlivá kamarádka za ni posílala z Paříže domů.

Po návratu z velkého světa ovšem pro ni bylo rodné okresní město zoufale malé, a tak se vypravila do Prahy, kde dostala malou roličku ve svém prvním filmu Děvčátko, neříkej ne! Její výkon byl ale hotový propadák! Na úspěch u filmu si musela ještě chvíli počkat, a tak se zatím věnovala práci manekýny ve věhlasném salónu Rosenbaum, rivalu Hany Podolské, jejíž modely Adina později proslavila v Kristiánovi.

Adina v modelu od PodolskéPak se seznámila s Hugo Haasem. Cíleně si na něj počíhala, a když šel kolem ní, významně se na něj podívala a pak nevinně sklopila zrak. Haas poodešel, za chvíli se vrátil a – byl ztracen…

Brzy se k němu nastěhovala, stala se jeho milenkou i sekretářkou, prostě takové děvče pro všechno. Chvíli jí trvalo, než ho přemluvila, aby ji prosadil do filmu Martina Friče Život je pes, kde hrál také hlavní roli. Kromě něj Adině v hereckém projevu pomohla i Růžena Šlemrová, dnes téměř zapomenutá herečka, která ji učila správně artikulovat. Brzy začala Adina zářit a šla z filmu do filmu. Po rozchodu s Haasem se Adina zamilovala do bohatého podnikatele Freda Schneinera – Svítila. Protože byl židovského původu (ostatně ale to byl Haas taky) a chtěl získávat lukrativní zakázky, musel se tedy často scházet s vlivnými Němci. A Adina byla jeho ozdobou, takže vymetala večírky s ním. Tehdy vznikl slavný bonmot, že „Baarová má oči mandlové a Mandlová oči barové“. Ani tento vztah ale nevydržel, jen zavdal příčinu k pozdějším poválečným klepům, že Adina Mandlová kolaborovala s nacisty. Dokonce byla spojována i se samotným státním tajemníkem K. H. Frankem. Mandlová si z toho dělala legraci, v té době zrovna natočila veleúspěšný film Přítelkyně pana ministra. Frank ovšem Mandlovou přímo nesnášel a vyjádřil se o ní, že je to „známá kurva a notorická šovinistka, která dá každému Cikánovi“. Frank také po válce při výslechu jakýkoli styk s Mandlovou vyloučil.

Když Adinu Schneiner opustil, pokusila se o sebevraždu. Brzy si ale našla náhradu v osobě tehdy začínajícího herce Svatopluka Beneše. Po tomto krátkém intermezzu se Adininým dalším partnerem a posléze i prvním manželem stal nadějný malíř Zdeněk Tůma. Manželství ale trvalo jen několik měsíců. Adina se totiž zamilovala do svého kolegy Vladimíra Šmerala, a když se to Tůma dozvěděl, spáchal sebevraždu. Za to byla Adina veřejností velice odsuzována.

Vztah se Šmeralem byl vůbec zvláštní. Zatímco z její strany to byla nejspíš bezmezná láska, Šmeral to tak neprožíval. Byl navíc ženatý s židovskou tanečnicí a nemínil se s ní rozvést. Jednak proto, aby ji uchránil od transportu, ale také, že ji asi miloval více než Adinu. Ta však byla slepá. Když pak s ním byla v jiném stavu, Šmerala přece jen do koncentračního tábora i s manželkou deportovali. Adina se všemožně zasazovala o jeho propuštění, ale pak se jí dostal do ruky milostný dopis, který napsal Šmeral své ženě. Krásný, plný lásky. To ji dorazilo. Předčasně porodila mrtvou holčičku. Po válce se jí Šmeral – už začínající velký soudruh – patřičně odměnil. Zbaběle se od ní distancoval, i když mu po útěku z koncentračního tábora poskytla do konce války bezpečný úkryt. Jediný, kdo svědčil v té poválečné hysterii v Adinin prospěch, byl Svatopluk Beneš.

Několik dní před koncem války Adině zavolal bratr a nabádal ji, aby si šla vylepšit kádrový profil do Terezína. Ženy, které se za války namočily s Němci, si tam péčí o nemocné vězně snažily zachránit reputaci. Adina to kategoricky odmítla, že to nemá zapotřebí, že si nepotřebuje nic žehlit. Ale jak se ukázalo, s nacisty spojována byla! Před rozvášněným lynčujícím davem ji paradoxně zachránilo uvěznění na Pankráci.

Protože však chyběly jakékoli důkazy, museli nakonec Adinu po třech měsících propustit. Ale i tak si tam užila své. Sice neexistoval bulvár jako dnes, přesto vznikly za zdmi věznice „fotografie pro lid“, jak prvorepubliková hvězda pracuje na dvoře věznice. A co po válce?

O pořádnou práci by stejně díky fámám, závisti a nepřátelství některých méně úspěšných kolegyň ani nezakopla, a když, tak v rolích soudružek a údernic by nejspíš nikoho nepřesvědčila. Musel to být tvrdý pád!

Memoáry Adiny MandlovéVyřešila to po svém. Provdala se za Josefa Kočvárka alias Joea Knighta. V době války byl totiž letcem RAF a získal tím i anglické občanství. Toto ryze účelové manželství nemělo dlouhého trvání. Adině však umožnilo odcestovat v roce 1948 do Londýna. I když uměla docela obstojně anglicky, nedařilo se jí pokračovat ve slibné herecké kariéře. Natočila sice v Londýně jeden film, mihla se i v několika seriálech, ale brzy začala mít existenční problémy, protože se s Joem zanedlouho rozvedla. Tehdy se na scéně objevil londýnský milionář Geoffrey a začal ji zahrnovat luxusem, jemuž už pomalu odvykla. Nakonec se nechala přesvědčit a kývla i na jeho nabídku k sňatku. Hned druhý den však litovala, protože se prý začali hádat hned dvě hodiny po svatbě a nepřestali až do rozchodu po dvou letech nešťastného manželství.

Posledním partnerem se stal homosexuální módní návrhář Ben Pearson, za nějž se v roce 1954 provdala a s nímž strávila dlouhých 37 let až do jeho smrti.

V roce 1966 přijela na skok do Československa, protože dostala nabídku Karlínského divadla, aby hrála v alternaci s Nelly Gaierovou v muzikálu Hello Dolly. Vše vypadalo naoko skvěle, ale brzy se objevily velké problémy, takže nakonec Adina z muzikálu vycouvala. Dozvěděla se, že některé herečky z Národního divadla poslaly protest na ministerstvo kultury a Jiřina Štěpničková, která zažila komunistickou perzekuci na vlastní kůži, se obrátila dokonce na ministerstvo vnitra. Nakonec si Adina řekla, že je lepší, když v povědomí diváků zůstane tou Adinou z Kristiána, než kdyby se v muzikálové roli třeba ztrapnila.

Vrátila se k Benovi, s nímž pak strávila patnáct let na Maltě a zbývající léta v Kanadě. Když Ben na začátku roku 1991 zemřel, sbalila jeho urnu a odjela do Československa. Netajila se tím, že zde chce umřít.

V červnu 1991 už těžce nemocná skutečně v příbramské nemocnici zemřela. Nepřála si žádný obřad, ani žádný hrob. Podle posledního přání byl tedy její popel rozptýlen na malém hřbitůvku v Blatné.

Opravdu smutný konec jedné herecké legendy …

Adina v Kristiánovi

Adina s Oldřichem Novým v jedné ze scén filmu Kristián

V seriálu Jany Ládyové o zajímavých ženách evropské historie si také můžete přečíst:

Jen ne cikánku nebo herečku ...

Dáma s kaméliemi, která proslavila Muchu

Anna Jagellonská

Reklama