Když už je ADHD porucha diagnostikována, jak ji lze léčit?
V prvé řadě by mělo být dítě adekvátně a bezpečně medikováno, a to léky, které v mozku ovlivňují určité neuropřenašeče, resp. zvyšují jejich aktivitu. Moderní zobrazovací metody dokazují, že určité oblasti mozku u pacienta s ADHD vykazují sníženou aktivitu. Ke zlepšení dochází u farmakologicky léčených pacientů u 60 až 80 % léčených dětí, což je obrovské číslo. Samozřejmě známe kontraindikace, kdy pacienta nemedikujeme. Jde o různá onemocnění či stavy, případně odmítnutí léků rodinou.

Medikace zlepší dítěti schopnost soustředit se, krátkodobou paměť, ale i spánek a především pomůže uplatnit to, co se ve škole naučí.


Skutečně někteří rodiče odmítnou léčbu, která může být úspěšná?
Bohužel se s odmítnutím léků ze strany školky, školy, jednoho či obou rodičů, případně prarodičů setkávám. Jde o lékařskou diagnózu a o léčbě by měl rozhodovat výlučně lékař, resp. dětský psychiatr. Nikoliv tedy školní zařízení. A zcela odmítám, že by měly být léčené děti pro důvod medikace odmítány v přijetí do školek. Nebo aby byli rodiče „masírováni“ nesmyslnými názory, že léky změní osobnost dítěte apod. Musím ale naštěstí podtrhnout, že spousta mých pacientů má kolem sebe spolupracující pedagogy, kteří biologickou podstatu nemoci již dávno pochopili. Je to jako když by školka odmítla přijmout dítě proto, že užívá léky na epilepsii.

Lze s tímto odmítání léčení něco dělat?
Zcela jistě je nutné rodině trpělivě a adekvátně vysvětlit účinek, případně dočasné nežádoucí účinky. A v neposlední řadě to, že léky mají větší naději pomoci tam, kde je mezi dítětem a rodinou vytvořen dobrý vztah.

Ve své ordinaci edukuji rodinu o nutnosti důsledné strukturace denního řádu či motivaci k žádoucímu chování. Taktéž doporučuji v případě nutnosti rodinnou či individuální psychoterapii. Některé příznaky se mohou vlivem určitých výchovných či psychoterapeutických metod zmírnit, často ovšem přetrvají.

Pokud se tedy stane, že je onemocnění doživotní, mění se nějak jeho příznaky?
Shodně jako pedopsychiatři a psychiatři upozorňujeme naše pacienty a jejich rodiny na fakt, že ADHD nemusí vždy do konce dětství odeznít. Naopak u řady jedinců přetrvává do dospělosti a výrazně jim tím komplikuje život. Bývá typická trojice příznaků projevujících se od dětství: odveditelnost pozornosti, impulzivita a hyperaktivita. Dále se velmi často objevuje náladovost, deprese, nízké sebevědomí, negativní sebeobraz.

U dospělých pacientů vídáme potíže se strukturou a řádem, pocity nekvalitního výkonu, zdlouhavé řešení úkolů, neschopnost zahájit práci, klienti současně řeší několik úkolů, jsou neschopni práci dokončit, mají nedostatek taktu a diplomacie. Dospělý s ADHD stále hledá nové podněty, je neschopný snášet nicnedělání, ale nudí se spíše málokdy. V okamžiku, kdy začne tušit, že by se mohla přiblížit nuda, hledá podnět jiný. Nesmím zapomenout na potíže s udržením pozornosti, problém s dodržováním pravidel a nařízených postupů. Jsou netrpěliví, impulzivně např. utrácí peníze či mění profese, jsou nejistí, neklidní, starostliví, trpí nestabilní náladou. Nejsou schopni objektivně vnímat své chování. Trpí nízkou sebeúctou a právě nejen proto mají tendence k závislostem.

Diagnóza přetrvává z 80 % do adolescence a asi 60 % vykazuje příznaky i v dospělém věku.

Pojí se s ADHD i jiné poruchy, choroby?
Ano, známe časté komorbidity, kdy je nutnost nasazení kombinované farmakologické léčby. U úzkostných a depresivních poruch antidepresiva, u poruch chování antipsychotika, u tikových poruch taktéž antipsychotika, případně léky jiné. Taktéž autističtí pacienti jsou pro symptomy ADHD úspěšně medikováni.

Zcela jistě z tohoto výčtu vyplývá, že rizik je pro dítě opravdu mnoho.

Takže je velkou chybou, když se dítě neléčí…
Včasná léčba výrazně zlepšuje sociální situaci dítěte v rodině a snižuje se zátěž rodičů obtížným sociálním chováním dítěte. Rodiče nejsou vystavování výtkám okolí, které poruchu přičítá jejich špatné výchově. Důsledky mohou být velmi vážné. Tito pacienti inklinují k závislostním poruchám, ať již k závislosti na alkoholu či jiných drogách. Bývají aktéry kriminálních deliktů, jsou méně úspěšní v partnerských či pracovních vztazích, druhotně mnohdy propukají úzkostné a depresivní poruchy.

Jak by se měli rodiče chovat k dítěti s ADHD, jak ho vychovávat?
Nemám moc ráda obecná doporučení pro rodiče ani školu, vždy se musí k těmto dětem přistupovat zcela individuálně. Dnes a denně dostávám žádosti přes rodiče od škol, ať jim napíši, jak k žákovi přistupovat. Myslím, že to by kantoři měli vzhledem ke svému vzdělání vědět lépe než já. Případně by měla být takové škole pro tyto účely nápomocná instituce, jako je pedagogicko-psychologická poradna.

Ráda poskytnu opravdu obecná doporučení, která je ale třeba modelovat ke konkrétnímu žákovi či studentovi s ADHD.

Tak tedy alespoň nějaké obecné rady.
Jistě musíme umět poskytnout zpětnou vazbu, vyjádřit pocit, ne rozkaz, a to klidně a srozumitelně. Nejdříve bych ale doporučila dítě pochválit za cokoliv pozitivního! Chvalme děti co nejčastěji, ale samozřejmě jen tehdy, je-li chování skutečně takové, jaké požadujeme. Oceňujme je konkrétním drobným dárkem či nějakou výhodou, a naopak trestejme tyto děti méně často než bychom očekávali. Důležité jsou vizualizované denní pokyny, které dítě ten den čeká – nástěnka, lednice apod. Radím rodičům, ať také mají své denní úkoly na lednici, dítě se díky tomu necítí tak stigmatizované.

Otec jednoho pacienta sbíral se svým synem smajlíky, aby konečně přestal před rodinou vulgárně vykřikovat, a byl dítěti hned blíž, než když by mu vyprávěl, že on měl v jeho věku samé jedničky.

Určitě by měly mít děti v pokojíčku či ve škole hodiny, aby si mohly hlídat čas, který jim na práci zbývá. Strategie, jak se chovat v určitých situacích, musí dítě plnit ve stejné podobě i ve škole. A je fajn, když škola s rodiči na tomto spolupracuje.

Dítě s ADHD hůře snáší kritiku, neboť se s ní setkává doma, ve škole, v družině i na kroužcích. Moc se mu uleví, když máma a táta nahlas vysloví, že plně chápou, jak se cítí, protože oni to kdysi v té či oné situaci cítili úplně stejně. Šikovné maminky i tatínkové umí problémové situace krásně předvídat. Namotivují dítě, že zvládnou-li např. návštěvu pratety (a v průběhu ho za žádoucí chování chválí), půjdou do kina či aquaparku. Prosím dnes a denně rodiče, aby vinu za jejich chování nenesli – samozřejmě jde-li o kooperující a rozumné rodiče. Když mají pocit, že situaci nezvládají, je nejlepší na pár minut odejít, či naopak dítě ponechat chvilku v pokoji samotné. Úžasné je sednout si každý večer např. u večeře a říci si navzájem, co se nám komu povedlo či ne, co nás druhý den čeká, a ráno dítěti opět zopakovat, co ten den zažije či udělá.

Rodiče s dětmi dnes a denně hledají změny, které povedou k lepšímu zítřku. Není nutné nijak dětem s ADHD ustupovat či se smířit, že vystuduje méně kvalitní školu než syn či dcera od sousedky.

Nejhorší je, když zjistíte, že rodiče o svých dětech vlastně nic neví.

Zmínila jste studium. Má vůbec dítě s ADHD šanci úspěšně ho zvládnout a najít si pak dobré zaměstnání?
Jasně. Mám kolem sebe spousty chytrých a úspěšných studentů. ADHD má totiž i svá pozitiva. Děti, adolescenti i dospělí jsou většinou kreativní, zvídaví, bezprostřední. Nejeden autor popsal jejich možné a úspěšné uplatnění např. v herectví, reklamních agenturách či obchodě.

Chcete vědět o ADHD více? Podívejte se na stránky www.ADHD.cz


Čtěte také:

Uložit

Uložit

Reklama