Představuje vám příběh čtenářky Dany, její syn se jmenuje se Honza, dnes mu je 12 let. Oslovili jsme ji proto, že díky jejím příspěvkům pod tematickými články o ADHD vždy komunikuje k věci, píše o svém synovi,  radí ostatním maminkám.  Souhlasila s publikací jejího osobního příběhu, nyní si můžete přečíst první díl.

kluk

Její syn má ADHD diagnostikováno od 7 let, kdy byl na neurologii. Nemůže brát bohužel žádné léky na ADHD, na vyšetření EEG objevili riziko možné epilepsie, léky na ADHD by mu mohly vyvolat epileptické záchvaty. Protože jeho babička epilepsii má, léky Honza raději nebere na doporučení lékařů, odmítá to i jeho matka. 

Jaký je příběh Dany a jejího Honzy? Má náš obdiv, výchova dětí s ADHD je opravdu náročná. Popisuje vývoj svého dítěte velmi detailně, třeba bude pro vás vodítkem k tomu rozpoznat podobnosti u svého dítěte. Řada rodičů neví, že jejich dítě je nemocné, trpí syndromem ADHD a myslí si, že je velmi nevychované, divné, „nepovedené“, takové, co je nezvladatelné.

Dana a její Honza

Syn se narodil jako mé třetí dítě. Celé těhotenství probíhalo bez jakýchkoli problémů. Narodil se v termínu klasicky - praskla plodová voda a do pár hodin byl na světě. Ještě před porodem mi říkali, že bude mít tak asi 3,5 kg. Jenže se narodil 4kg cvalík. Cesta na svět pro něj nebyla snadná, protože si musel pořádně roztáhnout mou pánev, aby prošel. Po porodu měl nižší Apgarové skóre 08, ale do 10 minut bylo 10. Po dvou hodinách měl Tachypnoi a musel na dva dny do inkubátoru, kde už žádné problémy neměl a byl jen na pozorování.

Pak již bylo vše v pořádku a lékař mi vysvětlil, že po tak vysilujícím porodu se špatně adaptoval. Po propuštění syn pravidelně chodil do rizikové poradny, kde lékařka kontrolovala, jak se vyvíjí. Jeho vývoj probíhal zcela normálně a v roce jsme byli vyřazeni.

Syn byl spíš lenivé dítě, moc se mu nechtělo chodit, spíš posedával a hrál si sám. Do tří let strašně nerad maloval, spíš vůbec ne, a pastelky pro něj byly za trest. Málo mluvil, spíš jen slova a holé věty. Lékařka říkala, že některé děti nejsou upovídané a nemám ho porovnávat s jinými, že je prostě línější. Neustále jsem mu četla, zpívala, vyprávěla, učila básničky. On je uměl, ale velice málo je opakoval. Co mu šlo dobře, bylo počítání. Ve třech letech počítal do dvaceti a sčítal do deseti to, co šlo znázornit na prstech.

Co bylo výrazné, měl strašně špatnou hrubou i jemnou motoriku. Procvičovali jsme navlékání velkých korálků, ale to vždycky obrečel, protože mu to nešlo. Malování jsme vyřešili koupí grafického tabletu, protože klikání myší u PC mu šlo dobře, tam dokázal klikáním vymalovat obrázek, hrát pexeso... měl CD Alík, a to ho strašně bavilo. K tabletu byla sada omalovánek a on se tím učil vymalovávat, aby nepřetahoval. Nedokázal jezdit na koloběžce a dělalo mu problémy i poskakování, vždycky se tak nějak divně přitom hroutil. Vůbec to není živé dítě, je líný, nemá rád pohyb. Při procházkách fňukal, spíš se nechal táhnout.

Nástupem do školky nastaly problémy. On byl zvyklý na svůj klid, že ho nikdo nevyrušuje při jeho hrách, a tam to nastalo. Neustále ho někdo vyrušoval a on se nedokázal na nic soustředit a vztekal se. Větší děti si s ním chtěly hrát a on nechtěl a vždy z toho vznikl konflikt a často i rvačka. Tím, že byl velký a silný, byl problém, protože v afektu dokázal i ublížit.

Naštěstí jedna učitelka byla vstřícná a ohlídala si ho, aby k vyhroceným situacím nedocházelo. V tu dobu jsme začali chodit i na logopedii, kterou vedla učitelka ze speciálního pedagogického centra. Velice nám pomohl její přístup. Jasně řekla, že má hyperaktivitu a k logopedickému procvičování přidala i různé hry na procvičení jemné motoriky a zbystření smyslů. Hodně toho bylo z Šimonových pracovních listů, které jsem pak i kupovala v Praze v Černé labuti. Zde jsem průběžně nakupovala pracovní sešity (Zrakové vnímání, Pozornost, Shody a rozdíly...) je toho celá řada a najdete a koupíte na www.dyscentrum.org, je to finančně náročné, ale když potom vidíte ten pokrok, jsou to dobře vynaložené peníze. Do školy v šesti letech nešel. Měl roční odklad, ke kterému jsme doložili zprávu od této učitelky, která mu udělala kompletní vyšetření.

Jakou používáme léčbu? Bohužel léky na předpis díky riziku epilepsie nesmí, na hyperaktivitu mu dávám doplňky stravy – Omega mastné kyseliny – Esprico nebo eye q, Lecitin střídáme s Ginkgo bilobou.  Také musím ohlídat, aby dostatečně pil, protože se to hned odrazí na jeho chování.

Časem jsem vypozorovala, že když se chce co nejvíc na něco soustředit, tak poposedává, klátí nohama, hraje si rukama a brouká si. Jeho broukání přineslo ve škole hodně problémů s učitelkami i se spolužáky, které tím vyrušoval. Ve školce začal hrát na flétničky, kde se učili podle pana Žilky – Veselé pískání pro zdravé dýchání, a na keramiku, kde procvičoval jemnou motoriku. Na jeho výtvorech byly vidět velké pokroky, protože ze začátku nedokázal uválet ani pořádnou kuličku a za tři roky už dokázal udělat i pěknou postavičku.

Na šestileté prohlídce u dětské lékařky byl tak vystresovaný, že začal zadrhávat, nedokázal namalovat panáčka, tak jak doktorka chtěla, pletl si barvy. Tam se poprvé plně projevilo, jak ho strašně ovlivní stresové prostředí. Byla jsem moc ráda, že dostal odklad a mohli jsme pracovat na jeho vývoji. Ve školce byl nejstarší, a to mu vyhovovalo, protože ty mladší děti byly klidnější a nikdo ho nezlobil. Za ten rok navíc ve školce zvládl v logopedii všechna písmenka a krásně mluvil, uvolňovacími cviky se krásně uvolnila ruka a už neměl tak křečovité držení tužky, a dokonce i rád s dětmi maloval. Na kole se naučil jezdit až v osmi letech, protože měl velký problém s udržením rovnováhy, kterou jsme cvičili na rehabilitační čočce a míči.

Moji rodiče ADHD nepovažují jako nemoc, ale astmatu, kterým v dětství trpěl a má problémy dodnes, se báli. Nechtěli ho hlídat přes noc, ale přes den si ho občas vzali. Manžel zaujal spíše negativní postoj, že kluka jen pozoruju a že na něm pořád něco hledám a cpu ho práškem na každou bolístku. Astmatický záchvaty neviděl ani jeden, protože je neustále služebně mimo domov, a to třeba i na 8 měsíců v kuse. Děti ani moc nezná, protože ráno odjede a večer se vrátí. Všechna péče leží na mně. Syn samozřejmě při cvičení a procvičování protestuje, nechce se mu a manžel ještě peskuje mě, ať ho nechám. Procvičování od psycholožky se musí dělat každý den, ať je všední či víkend, jinak se musí lekce za každý vynechaný den nastavit o celý týden. Tyto děti potřebují naprostou pravidelnost úplně ve všem. Pokud je něco jinak, jsou zmatené a nedokážou samostatně fungovat. Ráno musí být vše nachystané na určeném místě, oblečení, snídaně, léky, boty... Neustále něco ztrácí, zapomínají, něco začnou dělat, a když je někdo vyruší, zapomenou, co vlastně dělaly. Příkazy se jim musí zadávat po jednom – nejsou schopni si zapamatovat dva. 

Děkujeme Daně za její příběh, druhou část, jak zvládají druhý stupeň na základní škole a o jejím boji s nechápajícími učitelkami vám přiblížíme v dalším článku.

ADHD - Attention Deficit Hyperactivity Disorder, jinak nazývaná také Hyperkinetická porucha, je tzv. neurovývojovou poruchu, která se většinou projevuje již od útlého věku dítěte. Označujeme tak klinický syndrom, pro nějž je charakteristická zejména narušená koncentrace pozornosti, porucha kontroly impulzů a nepokoj či hyperaktivita.

Děti s ADHD je možno (a potřeba!) léčit

ADHD kvůli narušené koncentraci pozornosti, neklidnému chování, impulzivitě a kvůli přidruženým problémům (úzkost, deprese, poruchy chování) negativně ovlivňuje život dítěte, jeho školní i mimoškolní výkon, vztahy v rodině, se spolužáky i s učiteli. Dítě a jeho okolí tedy touto poruchou často velmi trpí a má nižší sebevědomí a méně přátel. Dítě s neléčeným ADHD také častěji nevyužije svůj celkový potenciál a častěji než ostatní děti sahá po drogách, anebo se zaplete do kriminálních aktivit.

V současné době už existují léčebné možnosti, které jim mohou pomoci. Je na rodičích, případně učitelích, aby na tuto poruchu včas pomysleli, včas umožnili dítěti konzultaci u odborníka, a aby byla v případě potřeby zahájena přiměřená léčba.

Je zbytečné, aby se děti, rodiny a jejich okolí touto neléčenou poruchou trápily.

Redakční tip:

Více zajímavých informací najdete na www.adhd.sk

Články, které si můžete přečíst:

ADHA - porucha, která zasahuje do celého života dítěte

Uveřejněné příběhy:

 

Reklama