Reklama

Pozn. autorky: tento text je velmi drastický. Slabší povahy, nechť laskavě upustí od dalšího čtení…

Ach, ty zuby, říkáte si. Neustále jsou s nimi starosti. Když je máte, bolí, když je nemáte, nenajíte se.
Jenom pár měsíců potom, co přijdete na tento krutý svět vás přivítají bolesti.
"Zoubky nám rostou!" mají radost rodiče. Vy ovšem trochu méně.
Vzpomeňte si, co jen jste se kvůli těm prvním kousíčkům skloviny nabrečeli. A oni si po pár letech prostě jenom tak z ničeho nic vypadnou. Neskutečná drzost!
S každou mezerou místo zubu vás čeká posměch spolužáků a kamarádů. A k tomu ještě šišláte. Vůbec si nepřipadáte jako dospěláci!

A už se konečně klube zub druhý…
Když jsou ústa plná všech těch zářících perliček, chlubíte se jimi a snažíte se neustále smát. Ale pozor, musejí být neustále bílé.
"Ať žijí bělicí pasty," voláte do světa.
Roky plynou a nastává zvrat. Jednou si tak prohlížíte své skvosty v zrcátku. Už, už si chcete říci: "Jsem to ale fešanda!"
Ále, copak to tam mám? KAZ! A už se ploužíte k zubaři a se strachem ve tváři lezete na zubařské křeslo. Ještě netušíte, že malinkatý kaz, který je pro vás nyní katastrofou, se za pár let změní v maličkost.

Moudráky. Také jste si s nimi užili plno problémů? Dlouho, třeba i několik let není na místě utrpení nic vidět, tak proč to nepřestává bolet? Nakonec podlehnete a rozhodnete se zubaře navštívit.
"Ále, ale, to jste si měla přijít dříve. Máte tam zánět!" To je však pouze první moudrák. Ještě jsou tam další tři…
Ostatní zuby, aby nezůstávaly pozadu, začnou se po těch "moudrých" opičit a pomalu bolí, jeden, druhý, třetí…
Alespoň, že si dávají několikaměsíční přestávku. Bolavý zoubek začínáme léčit. Zvýšíme přísun vitaminu B. Nepomáhá. Musíme k zubaři, kde se dozvíme, že zubu budeme zřejmě muset vystrojit pohřeb.
Nastává doba umrtvení. Drén, vložka, no, vždyť to znáte.
Někdy se podaří záchrana a následuje oslava, na chvíli zase mám klid. Pak ale nastane osudný den, kdy se v noci probudíte s ukrutnou bolestí. Brzy netušíte, který zub, že vás to vlastně bolí.
Proklínáte všechny a prosíte sluníčko, aby už konečně vyšlo. Přichází záchrana, bohužel ale ne vašeho zubu. Odcházíte od zubaře s tváří nateklou a říkáte si: "Kolikrát já budu muset tuhle anabázi zopakovat?" Na počet raději nemyslíte, bylo by vám ouzko.
Stárnete a stárnete. S přibývajícími lety, ubývá počet zubů. Vše se vrací na začátek.
Ovšem třetích tubů se už nedočkáte.
Tedy těch vlastních..