Dvě neděle v kempinku na druhém konci republiky s našimi třemi ratolestmi – u jezera, v chatičkách s příslušenstvím – už jsem se moc těšila.

Již loni jsem se zařekla, že další rok nic nenechám náhodě: manžela nechám, ať si zabalí sám, čímž vyloučím podpásovky typu „Vždyť tohle tričko s límečkem vůbec nenosím, tak proč jsi mi ho zabalila? (Zabalila, protože ho právě vůbec nenosíš). Hele, nevíš, kde mám ty nový plavky, co jsem si letos koupil? (Nevím, že sis koupil nový plavky, proto jsem ti zabalila ty starý – odpověděla jsem si v duchu).

A na dětičky se musím připravit zvlášť dobře. No, řekněte, jak vyhovět všem najednou ve věku 6, 10 a 14 let? Poté, co se letos naše nejstarší srdíčko vrhlo na buchbuchbuch muziku, upozornila jsem ho, že si svoje kapely bude pouštět pouze do sluchátek. Pro naši prostřední, které se občas dělá při jízdě čímkoli špatně, jsem letos nezapomněla včas koupit kinedryl a pytlíky pro případ P jsem strčila do zadních kapes u sedadel auta. A naší nejmladší treperendě jsem se letos rozhodla nepovolit víc než 3 pidi hračky, poté co jsem loni zanedbala kontrolní činnost a ona si z batůžku vyházela všechny mnou pečlivě naskládané nezbytnosti a nahradila je plyšákama, barbínama a čuracím miminkem.

Ano, bohužel, v některých bodech se letos také mnoho nezměnilo. Ohlášený odjezd na 9 h se jako obvykle konal těsně před polednem. „Nezabalila jsi toho nějak moc? To do auta v životě nenaskládám!“ Musela nastoupit diplomacie „Ale, já myslím, že to zvládneš! Na tohle jsi šikovnej. Vloni jsme tam dokonce navíc vmáčkli ještě kopací míč, a ten letos nevezeme!“ oznámila jsem s veselým hlasem.

Podařilo se mi i získat přesné objednávky, co si letos každý přál zabalit s sebou k jídlu, a zároveň vyloučit konfliktní potraviny. „Mami, vem mi s sebou do auta ten jogurt s kuličkama,“ odpověděla malinká na můj dotaz. Fajn, při představě, že jogurt bude všude a kuličky jakbysmet, jsem ji radši přesvědčila o výhodách banánu. Naše prostřední si zase objednala „Chleba s majonézou, tou oranžovou, a se šunkou.“ Vysvětlila jsem jí, že chladicí box jsme ještě pořád nekoupili a že její zdraví raději podpořím taveným sýrem a paprikou.

Ano, cesta proběhla celkem klidně – kvůli „Mami, mně je zle!“ – jsme přibržďovali jenom asi třikrát (naštěstí plané poplachy). Treperenda si letos vymyslela na každý asi tak padesátý kilometr novou hru „Tati, a jak je to daleko? A už tam budeme?“ A naší nejstarší ratolesti se letos „pouze“ podařilo vycídit vnitřek auta sladkou limonádou.

Největší uznání mne ovšem čekalo na konci cesty: „Jo, to se tak někdo má,“ prohlásila moje drahá polovička, když místo mnou žádané procházky po okolí zalehla na gauč, „spolujezdec si jen tak sedí – žádný nervy, rozčilování,… Víš, že sis několikrát i krásně chrupla?“
Čekala jsem, co bude dál. „Myslím, že by sis ten řidičák přeci jen měla udělat.“  

Reklama