A je zima. To bych možná ještě zvládla. Jenže já mám letos trochu jiný problém. A jak postupně přibývají sněhové vločky, uvědomuji si ho stále víc. 
 

Netrápí mě prozatím vánoční dárky (i když nemám doposud ani jeden), ani jak zvládnu všechny přípravy (letos poprvé se na rodinu nebudu moci spolehnout). Zatím neřeším ani dilema, kde vůbec na Štědrý den budu (jestli doma s přítelem, doma u rodičů nebo doma u přítelových rodičů).

Děsí mě jediná věc. Sníh! Blázen, řeknete si. Jenže.

Do vínku mi bylo dáno mnohé. Ale na alespoň malé nadání pro sport někdo nejspíš zapomněl. A tak jsem již na základní škole bojovala se šplhem, míčovými hrami i se skokem kamkoli. Bojuji dodnes, ale snažím se, aby mě u toho vidělo co nejméně lidí. Snaha sportovat (i neúspěšná) u malé dívky vypadá většinou roztomile, u mé výšky 183 centimetrů to vždy vypadá neohrabaně, a většinou to u všech vyvolává smích.

 

Vzpomínám si, že nejhůř mi bylo v zimě v sedmé třídě. Měli jsme jet se školou na lyže. Všichni nadšeně výskali, já začala obcházet půjčovny. Neměla jsem ani páru, jak se na tom stojí. Na hory jsem však odjížděla s nadějí, že třeba alespoň v jízdě na lyžích mám šanci uspět.

 

Rychle jsem se na šumavských kopcích vzdala svých tužeb. Nebyla žádná šance, jak mé tělo přimět k tomu, aby pochopilo, o co ve sjezdování jde a že ve chvíli, kdy bude pořád ležet na zemi, se nic nenaučí.

 

Už po hodině výuky jsem proklínala každou vločku, která způsobila sněhem pokrytý kopec. Byla mi zima. Z neustálého vyprošťování z překřížených lyží jsem odhodila kamsi rukavice. Z instrukcí trpělivého učitele jsem nechápala nic. A neustále se mi na tom kopci nedařilo udržet rovnováhu, a proto jsem každou vteřinu sjížděla o nějaký ten centimetr dolů.

Nakonec jsem to vyřešila tím, že jsem sjezdovky vyměnila za běžky. Nebyla to žádná sláva, ale přece jenom ve chvíli pádu už nehrozilo riziko, že mi lyže odjedou kamsi do neznáma. A hlavně, přežila jsem!

Od té doby jsem v sobě nenašla odvahu se na jakýkoli kopec postavit s lyžemi na nohou znovu. Tiše závidím všem, kteří sjíždějí kopce a těší se na zimu. Já se spíš se strachem dívám na oblohu a říkám si, ať raději nepadá.

P.S. I přes napadaný sníh jsem měla vždy možnost se lyžování nezúčastnit. Nikdo mě nepřesvědčil, že bych to měla zkusit znovu. Jenže. Mám přítele. Jaký problém? Seznámili jsme se na jaře. Léto i podzim jsme přežili v pohodě. Ale je tu zima. Prozradil mi tajemství... lyžuje opravdu rád. On má rád lyže. Já mám ráda jeho. Přežiji tentokrát? Doufám!  

 

Reklama