V dnešním vydání jsem si pečlivě pročetla článek o rakovině. V rodině vše začalo před více než pěti lety.
Tchyně měla nepřetržitě kašel, byla unavená, malátná. Praktický lékař jí nejdříve psal léky na kašel, později na alergii. To vše bez nějakého vyšetření. Po roce, kdy tchyně lapala po dechu a léky vůbec nezabíraly, tchán na lékaři doslova vyprosil vyšetření.
Ten se slovy, že kvůli kašlíku nebude vypisovat žádanky a mít zbytečnou práci, papíry k vyšetření neochotně vydal.
Rentgen a následné CT ukázaly, že se jedná o rakovinu plic. Následovalo vyšetření v léčebně v Janově se stanovením, kdy a jak proběhne chemoterapie a následně ozařování. V okresní nemocnici vše trpělivě snášela a bojovala jako lvice.

Lékaři nám hned na začátku řekli, že vše je velmi pokročilé, zanedbané a vzhledem k tomu, že jde o plíce... následovalo krčení ramenou a uhýbavé pohledy. Po druhé sérii chemoterapie lékaři konstatovali obrat k lepšímu. Tchyně sice brala pravidelně léky, ale do nemocnice dojížděla ambulantně.
S dýcháním to ale bylo pořád špatné. Při prudším pohybu se zadýchávala, potila, motala se jí hlava. Při záchvatech jezdila do nemocnice na kapačky.
Její praktický lékař nad ní zlomil hůl hned v začátku a bylo běžné, že při žádosti o napsání léků vedl řeči jako: „Napíšu vám jedno balení, víc už ani nemá cenu." Vyšetření chtějí až za tři měsíce, to už vám psát nebudu."  Sestro, paní už neobjednávejte..."

Ještěže tchyně byla člověk s prořízlou pusou, a pokud jí to dech dovoloval, dokázala se ohradit.
Nezlomila ji ztráta vlasů, kožní potíže ani boj o každé nadechnutí.
Po čtyřech letech rakovina udeřila znovu a s mnohem větší silou. Tchyně nemohla jíst ani pít. Pila po lžičkách a ovocné šťávy byly to jediné, co do sebe dostala. Z robustní statné ženské byla babička jako věchýtek. Chemoterapie už nebyla možná, protože tchyně byla velice zesláblá. Kvůli dehydrataci byla převezena do nemocnice, kde po pěti a půl letech svůj nerovný boj s rakovinou prohrála.

Po celou dobu byla statečnější než my všichni dohromady. Zatímco nás ubíjela bezmoc, ona bojovala s každým nádechem a radovala se z každého nového dne. Za celou dobu si ani jedenkrát nepostěžovala, že by ji něco bolelo nebo že je osud nespravedlivý.
Ač byla psychicky v pohodě, neměla šanci zvítězit. Podle lékařů v nemocnici jí na začátku léčby nedávali ani 3 měsíce. To, že zvládla pět let, nazvali zázrakem. Za vše prý mohla její pevná vůle a bojovnost.
Proto si myslím, že psychika je velmi důležitá. Stejně důležitý je ale i přístup lékařů. Pokud vás někdo zazdí" okamžitě po stanovení diagnózy, moc vám to na psychice nepřidá. Ale co může člověk chtít od někoho, kdo rakovinu léčí jako alergii.


kominice


Milá kominice,
až mě mrazí v zádech, když čtu váš příběh. Co k tomu dodat.
Je mi smutno z přístupu některých lékařů, o to víc obdivuji lidi, kteří najdou sílu s takovou nemocí bojovat.

Posílám 1500 bodů do VVS.



Reklama