Už se vám někdy stalo, že jste zapomněla na něčí narozeniny? Nebo třeba na výročí svatby? Pokud ano, jistě budete souhlasit, že to není nic příjemného. Dotyčný opomenutý se obvykle cítí dotčen, ublížen či uražen, nebo ho to aspoň zcela lidsky zamrzí. My s kamarády kvůli tomu slavíme dvakrát za rok hromadné narozeniny – aby se na nikoho nezapomnělo.

Žárliví jsou i bohové
Bohové našich předků nebyli jiní. Zapomenout na to, že má některý z nich výročí, svátek či cokoliv jiného, nepřinést pravidelnou oběť k oltáři nebo nepoděkovat za přízeň, to se vskutku nevyplácelo. To vás pak mohl takový bůh pěkně proklít, stíhat smůlou a neštěstím, nebo vám prostě jenom nepomohl, když jste to nejvíc potřebovala.

Svaté sekretářky
Když byli bohové zakázáni a posléze zapomenuti či metamorfovali v ďábly a démony, nastoupili na jejich místa svatí. Člověk se totiž povědomě prostě nemohl smířit s představou, že by na všechnu tu dřinu měl být Bůh sám, i když je trojjediný. A pak, lidem bylo hloupé obtěžovat Nejvyššího s každou maličkostí, a tak se raději nejprve obraceli k svatým. Konec konců, v podniku taky nezamíříte s úplatkem přímo k řediteli, ale nejdřív u sekretářky za bonboniéru zjistíte, co Velký šéf rád pije, a kdy je vhodné za ním přijít s pokornou prosbičkou. A nebo jestli by se za vás nemohla třeba přimluvit, až bude mít Nejvyšší dobrou náladu.

Kdo si je má pamatovat?
Jenže i takoví svatí, alespoň v lidové zbožnosti, byli žádostiví lidské pozornosti a nikterak je netěšilo, když na ně někdo zapomněl. To se pak dovedli pěkně namíchnout a u Šéfa takového sklerotika řádně pomluvit. Jenže co s tím, když je jich tolik, že se ani do celého roku se svátky nevejdou a pamatovat by si je zvládl možná tak slon?

Římská vynalézavost
Nebyli by to staří Římané, pověstní koumáci a praktici, aby nepřišli s řešením. V svém Pantheonu nechali postavit oltář, který zasvětili neznámému bohu. To kdyby se náhodou na někoho zapomnělo. A když pak křesťané pohanský chrám věnovali Panně Marii, připsali ho pro jistotu ještě všem svatým mučedníkům. Ve východní církvi se jejich svátek slavil už od 4. století, v syrském obřadu třináctého května a v Byzanci první neděli po Letnicích. Papež Řehoř III. přesunul v západní církvi v 7. století datum oslav na prvního listopadu, tedy právě na den přesvěcení Pantheonu.

A keltská tradice
V 8. století se Irové a Angličané, zvyklí z dob keltských na houfy žárlivých bohů a bůžků, rozhodli věnovat prvního listopadu nejen všem mučedníkům, ale rovnou všem svatým. Konec konců, jenom sám Bůh přece ví, kdo všechno je svatý, tak aby nikdo nepřišel zkrátka a pak si nestěžoval. Nu a v 9. století se tento svátek aklimatizoval i v Římě a od té doby provází katolickou církev až do dnešních dní.

A protože ani na předky se nesmí zapomínat, slaví se hned dalšího dne, 2. listopadu, Památka všech věrných zemřelých, lidově nazývaná Dušičky.

Byla jste už na hřbitově uklidit hroby? Nebo teprve půjdete? Nebo vůbec nechodíte? Vyrábíte dušičkové věnečky a kytice, nebo si je kupujete? Slavíte Slavnost všech svatých? A Dušičky? Znáte nějaké dušičkové tradice? Vzpomínáte v tyto dny na zemřelé?

Pošlete nám na redakce@zeny-in.cz fotky dušičkových věnců a výzdoby hrobů! Nejhezčí příspěvek odměníme!

Reklama