Reklama

Pražské jaro začalo jako nadějná cesta k demokracii a ke svobodě, mělo však být právě jen tím - nadějným začátkem, jarní nadějí, která nepřečkala léto. Jak se to stalo?

Plíživá kontrarevoluce roste
V předchozích letech potlačované organizace a iniciativy se začaly opět účastnit společenského života. V Praze se sešlo III. všekřesťanské mírové shromáždění za účasti 500 představitelů katolické, protestantské a pravoslavné církve z 55ti zemí světa. Účastnili se ho především ti, kteří se rozhodli vést dialog s „pokrokovými marxisty“. V dubnu proběhlo na Pražském hradě zasedání ÚV KSČ, na němž se pokračovalo v jednáních o volbě nového předsednictva a sestavení vlády, ale i o rehabilitaci občanů, persekuovaných předchozím režimem. Poslední den jednání byl jednomyslně přijat takzvaný Akční program KSČ, v němž se hlásal přechod k socialismu s lidskou tváří. Mezi plánované změny patřila demokratizace společnosti, ochrana občanských práv, ale i ekonomické reformy. Zároveň byla založena komise pro dokončení stranické rehabilitace, takzvaná Pillerova komise. Její závěrečná zpráva byla později několikrát přepracována, v důsledku událostí po srpnu 1968 se však nikdy zevrubně neprojednávala. 5. dubna byl založen Klub angažovaných nestraníků – KAN, vzešlý především z aktivity představitelů inteligence. V krátké době měl KAN skoro 50 tisíc zájemců o členství.

Májová koťata
Květen přinesl řadu dalších změn, které však neměly mít dlouhého trvání. V Národním shromáždění bylo schváleno programové prohlášení vlády, přičemž za jeden z hlavních bodů byla považována snaha o změnu Československa na federaci. Požadavek Moravy na samostatnost – tedy na trojfederaci, však byl odmítnut. Ve stejné době v Moskvě probíhají československo-sovětská jednání na nejvyšší úrovni. Za Československo se účastní Dubček, Černík, Smrkovský a Bilak, za SSSR vystupují především Brežněv, Kosygin a Podgorný. Sovětští delegáti tvrdě kritizovali poměry v Československu a požadovali rázná opatření proti antisocialistickým a pravicovým silám, které se podle jejich mínění výrazně aktivizovaly. V Praze se mezitím sešlo přes dva tisíce bývalých funkcionářů Sokola a zvolilo přípravný výbor, který řídil obnovu této tělovýchovné organizace. V téže době byla ustavena organizace Dílo koncilové obrody v čele s pražským apoštolským administrátorem F. Tomáškem. 16. května proběhl v Praze za mimořádného zájmu veřejnosti vysokoškolský majáles, který odrážel stupňující radikalizaci veřejného mínění. Konalo se také jednání zástupců ÚV KSČ a přípravného výboru sociální demokracie - komunistické vedení obnovu sociální demokracie odmítlo a označilo ji za protikomunistickou akci. V červenci však již existovalo na 150 odboček sociálně demokratické strany s 1500 členy.

Dubček, Bilak a ti druzí
V KSČ zesilovaly spory mezi zastánci razantních reforem a příznivci SSSR, kteří žádali okamžité potlačení změn. V jejich čele stál především Bilak. Dubček se pokoušel vyloučit oba extrémy a apeloval na dodržování Akčního programu. 14. června byla v Budapešti podepsána Smlouva o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci mezi ČSSR a Maďarskem. 19. června se však v Praze-Ruzyni konal sraz Lidových milicí - na masovém shromáždění asi 10ti tisíc příslušníků zazněly kritické hlasy proti komunistickému vedení, vytýkána byla především slabost v postupu proti pravici a žádány mocensko-administrativní zákroky. Celá akce vyvolala v zemi vlnu rozhořčení, která přerostla v podpisovou akci za zrušení milicí. 21.-30. června proběhlo na československém území vojenské cvičení států Varšavské smlouvy pod názvem „Šumava“. Odchod vojsk byl oddalován - sovětské jednotky odešly až 3. srpna – a napětí a protisovětská nálada rostly. V červnu schválil parlament rehabilitační zákon a novelu tiskového zákona a o den později uveřejnily Literární listy, Práce, Zemědělské noviny a Mladá fronta výzvu Dva tisíce slov, kterou vypracoval spisovatel L. Vaculík. Provolání vedle kritického pohledu na minulost vyzývalo k nápravě a vyvolalo bouřlivé souhlasné i nesouhlasné reakce. Jeho odpůrci ho považovali za výzvu ke kontrarevoluci. V červenci bylo vedení KSČ pozváno na jednání s „bratrskými stranami“ o vnitřních poměrech v ČSSR do Varšavy. Předsednictvo se obávalo hrozeb a ultimativních požadavků, proto navrhlo místo společné schůzky dvoustranná jednání. Představitelé Bulharska, Maďarska, NDR, Polska a SSSR se však ve Varšavě sešli a schválili Brežněvův koncept otevřeného dopisu adresovaného KSČ. V textu zazněly jak obavy z kontrarevoluce, tak důrazné varování před možným vojenským zásahem. Předsednictvo ÚV KSČ odpovědělo obhajobou, v níž střízlivým a uvážlivým tónem vyvracelo neopodstatněná obvinění a neoprávněnou kritiku a jednoznačně odmítlo tezi o internacionální pomoci „pětky“ bránit socialismus v jiné zemi. Ohlas lidu po zveřejnění obou dopisů byl bouřlivý a KSČ získala obrovskou podporu veřejnosti.

Vojska Varšavské smlouvy zasahují
Na přelomu července a srpna proběhlo v Čierné nad Tisou v železničním vagoně setkání členů vedení KSČ a Komunistické strany Sovětského svazu. Schůzce předcházelo Poselství československým účastníkům, jehož autorem byl spisovatel Kohout. Hned po zveřejnění tohoto textu začalo živelné podepisování Poselství lidmi – za tři dny byl sebrán přes milion podpisů. Jednání bylo krajně dramatické, vedení KSČ vystupovalo nejednotně, protože tři jeho členové - Kolder, Bilak a Švestka - se ztotožňovali se sovětskými argumenty. Sovětská strana stupňovala tlak, a i když žádné dohody nebyly podepsány, sovětská delegace odjížděla s představou „závazků“ vedení KSČ „bojovat proti antisocialistickým silám“. V průběhu jednání vznikla  živelná masová akce nazvaná Fond republiky - začala formou dobrovolných pracovních směn a rozšířila se mezi občany v podobě peněžních darů a zlata na takzvaný Zlatý poklad republiky (do 21. srpna dosáhly dary výše 190,5 milionu Kčs a 60 kg zlata). 30. července otiskla Moskevská Pravda dopis 99ti zaměstnanců pražské Pragovky s výzvou k mocenskému zásahu ze strany SSSR. 3. srpna proběhla v Bratislavě schůzka „pětky“ s vedoucími představiteli KSČ - přijaté prohlášení naznačovalo, že „bratrské strany nikomu nedovolí vrazit klín mezi socialistické státy“ a že problémy vyřeší „vzájemnou pomocí a podporou“. 9. až 11. srpna navštívil Prahu prezident Jugoslávie Tito. Jeho návštěva přispěla k převažujícímu optimismu a k nadějím, že nebezpečí zásahu „pětky“ nehrozí. 17. srpna se maďarský vůdce Kádára v Komárně setkal s Dubečkem a tlumočil mu nespokojenost Moskvy s vývojem v Československu. Zároveň poukázal na možné vážné důsledky z toho plynoucí a v podstatě pohrozil vojenskou intervencí.

Noc z 20 na 21. srpna
20. srpna, ve 14 hodin, začalo v Praze zasedání předsednictva ÚV KSČ. Ve 23:30 přišla na jednání první zpráva o překročení hranic vojsky „socialistické pětky“ (SSSR, NDR, Polska, Maďarska a Bulharska). Za dramatické situace došlo ke schválení rozkazu ministra obrany Dzúra, aby armáda nekladla odpor. Totéž se vztahovalo na VB a Lidové milice. Bylo vydáno Provolání ke všemu československému lidu, v němž se uvádělo, že vojska obsazují ČSSR proti vůli ústavních orgánů a bez jejich vědomí, ovšem díky zásahu Hoffmana se dostalo jen k posluchačům Pražského rozhlasu. Vpádu do Československa se zúčastnilo 27 bojových divizí (12 tankových, 13 motostřeleckých, 2 výsadkové) a 1 letecká armáda, včetně jednotek speciálních sil celkem 750 tisíc vojáků s 800 letadly, 6300 tanky a 2000 děly a raketami pod velením generála Pavlovskiho. Skupinu A tvořily sovětské a polské jednotky - zahájila nástup z prostoru Legnice - Krakov (Polsko). Ve skupině B byly jednotky SSSR a NDR a postupovala z Görlitzu, Žitavy, Drážďan a Kliegenthalu (NDR). Skupina C byly sovětské, maďarské a bulharské jednotky z oblasti Györu (Maďarsko).

Následky invaze
Vojenským vpádem byla obsazena většina důležitých měst v ČSSR. K mimořádné schůzi se sešla vláda a vyjádřila svůj protest. O ČSSR se začalo jednat v Radě bezpečnosti OSN. V celé zemi rostl živelný lidový odpor k okupaci. Invaze vojsk Varšavské smlouvy si ke 3. září 1968 vyžádala 72 mrtvých, 266 těžce a 436 lehce raněných československých občanů. Po selhání pokusu o ustavení prosovětské dělnicko-rolnické vlády, který ztroskotal mimo jiné díky spontánnímu nenásilnému odporu obyvatelstva, byli proreformní političtí představitelé KSČ v čele s Dubčekem odvlečeni do SSSR. 22. srpna zasedal v továrně pražské ČKD ve Vysočanech XIV. mimořádný sjezd KSČ; z 1543 řádně zvolených delegátů se dostavilo 1219 delegátů. Sjezd zvolil nový ústřední výbor (v čele s internovaným Dubčekem) a významně se podílel na řízení občanského odporu proti okupaci. Sjezdu se na zákrok G. Husáka neúčastnili (až na výjimky) slovenští delegáti. 23.-26. srpna probíhalo na žádost prezidenta L. Svobody v Moskvě složité jednání československé a sovětské politické reprezentace; druhý den se rozhovorů zúčastnili i internovaní českoslovenští politici. Jednání skončila podpisem takzvaného moskevského protokolu, jenž obsahoval závazné úkoly pro vedení KSČ (splnění požadavků z Čierné, zákaz „protisocialistických organizací“ a sociální demokracie, upevnění orgánů Bezpečnosti a armády, stranickou kontrolu tisku a konkrétní kádrové změny) a příslib postupného odchodu intervenčních vojsk. Podpis jako jediný z 26ti českých a slovenských politiků odmítl připojit František Kriegel, ostatní podlehli nátlaku a podepsali. Vyvrcholením lidového odporu proti vojenské intervenci byla jednohodinová generální stávka . Na zasedání Rady bezpečnosti OSN se dostavil ministr zahraničí J. Hájek, který ve svém vystoupení odsoudil vojenskou okupaci Československa. V dalších dnech se však postoj československé delegace změnil a 27. srpna požádala československá mise o stažení tzv. československé otázky z jednání Rady. 31. srpna byl na zasedání ÚV KSČ přijat moskevský protokol jako jediné východisko z dané situace. Politickou iniciativu měly v rukou reformní síly v čele s A. Dubčekem, které se domnívaly, že existuje reálné východisko z tragické situace a možnost normalizovat situaci v zemi a dosáhnout odchodu cizích vojsk. Okupací Československa v podstatě skončil proces, kterému se říkalo Pražské jaro. 7. září byl zakázán Klub angažovaných nestraníků. 8. září se v Polsku na protest proti okupaci Československa armádami Varšavské smlouvy upálil Ryszard Siwiec. 13. září 1968 vypověděla Albánie Varšavskou smlouvu. Následovalo období, ve kterém se postupně dostali k moci politici, kteří poté zahájili normalizaci. Tím byly jakékoli pokusy o změnu politického systému v republice na dlouhou dobu 20ti let potlačeny.

Myslíte si, že Pražské jaro nějak olivnilo český národ? Pozitivně nebo negativně? Vnímala jste nějak osobně následky Pražského jara? Myslíte si, že by se o podobných věcech mělo psát? Jste zastánkyní tlusté čáry za minulostí, nebo připomínání si? Myslíte si, že současní komunisté navazují spíše na Dubčekovu nebo na Bilakovu linii?