Když jsme se poznali, což je už pět let, byl to hodný chlap. Začínal podnikat a já mu strašně chtěla pomáhat. Požádali jsme spolu o úvěr, abychom mohli rozjet několik poboček firmy, a dařilo se nám. Jeho nápady byly originální a brzy jsme jeli na první dovolenou. Bylo to do Řecka a byli jsme šťastní. Naučila jsem se dělat účetnictví a každý den jsem do noci počítala. Bylo to náročné, ale já to dělala ráda. Byl vděčný a náš vztah byl jedna velká procházka rájem. Všechno nám šlo od ruky, a tak mi ani nevadilo, když jsem po dvou letech zjistila, že čekáme miminko. Pavel měl radost. Společně jsme se těšili z toho, jak se nám pěkně daří, a navíc jsme se těšili na děcko. Svatbu jsme měli v kostele.

První rána
Přišla po příchodu z porodnice. Museli mě odvézt rodiče, protože na manžela jsem čekala marně. Ač věděl, že mě pustí s malou domů, musel služebně pryč. To bych pochopila, kdybych se pak nedozvěděla, že odjel o den dřív. Nechápu, jak mohl být tak naivní, když všechny zaměstnance znám a fakturu za hotel proplácím. Tenkrát mi to vysvětlil tím, že měl ještě schůzku v Plzni s nějakým partnerem a hotel platil hotově. Dalo by se tomu věřit, já tomu nevěřila, ale upřímně, neměla jsem čas to nijak moc řešit.

Tvrdly mi prsa, měla jsem teplotu, po večerech jsem dělala účetnictví a do toho čajíčky na zaražené větry.
Kde měl být, a že to nebyl obchodní partner, se ke mně dostalo až za měsíc. „Dobří lidé“ vás vždycky rádi informují. Nebyl čas na scény, ale nosila jsem to v sobě. Vzájemně jsme se vzdalovali. On byl čím dál víc pryč a já to nechtěla řešit. Nechtělo se mi ale ani s ním moc mluvit. Omezila jsem se na pracovní debaty okolo firmy. Nikdy nepřišel, jestli stíhám, jestli nepotřebuji pomoc… změnil se.

Druhá rána
Přišla letos na jaře. Když nepočítám soucitné pohledy zaměstnanců, když se jedu podívat po firmách, pozdní příchody a jeho neustále pípající telefon, asi nejvíc mě zasáhlo, když jsem poprvé potřebovala, aby pohlídal malou.

Jela jsem do lázní se zády. Řekl, že má práci a že to po něm přece nemůžu chtít. Tak jsem to nechtěla. Poprosila jsem rodiče a on slíbil, že si Terezku vezme alespoň na víkend. Byla jsem tam tři neděle. Upletla jsem si totiž nepříjemnou skoliózu.
Několikrát jsem mu z lázní volala, ale ani jednou to nevzal. Párkrát  telefon i vypnul. Pak volal sám, pokaždé s historkou, že byl mimo nebo na jednání. Pro malou skutečně v pátek jezdil.

Moje máma si mě ale po návratu zavolala. Řekla, že by se nerada pletla do našeho vztahu, ale že ji poněkud mrzí, když ze mě Pavel dělá vola zcela veřejně. V sobotu ho totiž potkala s tou slečnou v Tescu. Dali Terezu do dětského koutku (to mámu napadlo a byla se tam podívat) a vrkali napřed v restauraci a pak byli oba ještě plavat. Řekla, že jí bylo velmi hloupé ho sledovat, ale přece jen jsem její dcera a Terka vnučka. Nedivím se jí.
Tehdy jsem mu poprvé večer projela telefon. Brečela jsem. Také mi říkával holčičko.

Třetí a poslední
Do srpna jsem to nosila v sobě. Nevím, proč jsem mu to třeba hned nevpálila, ale možná jsem potřebovala čas si to všechno přiznat. Udělat z toho nějaký balíček a pojmenovat to. To chvíli trvá. Sežvýkat fakt, že je nejspíš konec, že už toho člověka nechci, že Tereza bude asi bez táty, že nějaká slečna, o dost mladší než já, bude jezdit k moři za peníze, na které jsme oba dřeli, a já si zničila zdraví, nespala, starala se… To je pořádný krajíc.

Řekla jsem mu, že o ní vím. O sms, o bazénu, dětském koutku v Tescu, o hotelu, když jsem šla s malou z porodnice, o telefonátech i pohledech, které jsem musela skousnout. Odpověděl mi úplně jiný člověk, než s kterým jsem začínala žít. Byl to cizí chlap, o kterého bych si neopřela ni kolo.

„A co čekáš? Neustále ses motala kolem Terky, nebo jsi chodila doma v teplákách. Hroznej pohled. Nevzrušuješ mě. Strašně jsi ztloustla a nic s tím neděláš. Proč necvičíš? Šel bych se koupat s tebou, ale stydím se. Všichni mě znaj. Mám nějaký postavení a potřebuju, abych mohl jít do společnosti s reprezentativním doprovodem. Né se slonicí.“
Seděla jsem tam a chtěla ho za to zabít. Pak jsem chvíli chtěla zabít sebe. Pak jsem ale udělala něco úplně jiného.

Slonice na válečné stezce
Jsem sice slonice, 79 kg, ale zato jsem se hodně naučila a vím, jak se v některých věcech pohybovat. Protože vím, že není schopen spočítat ani jedna a jedna, protože všechno kolem čísel dělám já, snad se na mě ani nemůže nikdo zlobit, když ho prostě oholím jako lípu. Budu slonice na válečné stezce.
Všechny firemní peníze jsem teď převedla na nový účet.

Nemá žádnou hotovost, jen firmu a vybavení. A ať si poradí. Může to prodat. Třeba mu ta nová reprezentativní známost pomůže tak jako já. Kéž by se při tom ale nezhuntovala, protože jinak ji také vymění.

Jsem u rodičů a požádala jsem o rozvod. Vezmu si právníka (mám na hodně dobrého) a budu chtít vyrovnání. Možná jsem tlustá, ale nejsem blbá. Slonice dobře, ale nikoli pluh, kterým by oral. Vychovávám jeho dceru, a tak budu chtít i dům. Velmi by mě potěšil pohled na jeho nahý zadek, se kterým odejde. A včil mudruj, holomku!

Fandíte čtenářce z Prahy?

Reklama