Náš vztah patřil k těm delším. Seznámili jsme se v tanečních, já tam byla jako „doplněk", protože v manželově třídě byli samí kluci a jen šest holek. Jsem o rok starší, taneční jsem měla za sebou, a tak jsem si říkala, že to by to mohlo být zajímavé. Bylo. Původně se mi líbil úplně jiný kluk a s mým současným manželem začala chodit moje kamarádka, ale nakonec jsme si kluky tak nějak prohodily". Jí vztah nevydržel, mně ano. Šest let jsme spolu chodili. Pak začali naši rodiče rýpat - buď svatbu, nebo nic... a protože už bylo i kde bydlet, tak jsme se vzali.

A následoval život v manželství - někdy dobrý, jindy horší. A postupně, po letech, zákonitě přišla i ta chvíle, kdy jsme měli oba dva pocit, že už to nejde dál. Začalo to vlastně problémy v tom nejdůležitějším - v posteli. Těžko říci, čím to bylo, ale najednou jsem měla pocit, že sex s manželem je jen povinnost, která mi absolutně nic neříká. Nehledala jsem jiného, jen mi to prostě moc chybělo... a začala jsem být pěkně hnusná. A samozřejmě - tak, jak se to doporučuje mezi ženami, jsem nic nepřiznala. Nedokázala jsem mu říct, co mi vlastně chybí... nakonec jsem to doklepali až k půl roku bez sexu. Nebyla chuť a ani nálada. Já v tu dobu změnila místo - a kolegové mi tvrdili, že se nerozvedeme. Nějak mi nebylo jasné, kde na tom byli, měla jsem doma už i žádost o rozvod a manžel na tom byl podobně, ale pořád ještě jsme navštěvovali manželskou poradnu a snažili se aspoň rozejít důstojně, když už to vypadalo, že žít spolu nemůžeme.

Kupodivu to rozhrábl můj muž. Z ničeho nic přišel domů dopoledne, kdy měl být v práci, chytil mě za vlasy, dotáhl do postele a vzal si mě... neřešil, jestli chci nebo ne, sama bych řekla, že mě doslova znásilnil. Poté mi sdělil, že to už měl udělat dávno, a odešel. Vystrašená jsem přijela ke své sestře, od ní zavolala bráchovi, a ten mě okamžitě poslal k psychologovi do poradny. Přijela jsem tam v slzách, rozklepaná strachy a vyděšená. Doktor byl velice vstřícný, poslechl si mě a pak se zeptal: Vy jste už nějaký takový zážitek měla? Jak to vlastně máte ráda?" Nečekala jsem to, navíc jsem ani nebyla v situaci, kdy bych byla schopná si vymýšlet, a tak jsem přiznala, že ano, mám to ráda trošku drsněji, ano, už jsem to párkrát zažila před tím... poprvé v životě jsem se s někým bavila o sexu - můj muž byl můj první a jediný, a s nikým jiným jsem nic podobného neprobírala. Doktor se ještě vyptal na pár podrobností a pak na mě vybafl: A vám se to líbilo, že jo?" teprve v tu chvíli, vlastně víc jak dvě hodiny poté, co se mi to stalo, jsem si uvědomila, že ano... že to byl po roce první sex, který jsem si opravdu užila se vším všudy. I s podlitinami na rukou...

Doktor mi tehdy řekl věc, kterou si asi budu pamatovat do smrti. Manžel to udělal z lásky k vám. Byl to jeho pokus vám připomenout, že vám spolu bývalo dobře. Raději riskoval, že ho zavřou, jen aby vás neztratil..."

Tenhle moment mi zachránil manželství. Nešlo to hned, nebylo to jako mávnutí proutku. Museli jsme s manželem oba hodně věcí dořešit, hodně věcí si říct, a co bylo nejhoršího, hodně věcí přiznat i sami sobě. Trvalo to dlouho, ale naučila jsem se jednu věc, kterou považuji za důležitou - tomu, s kým chci žít, nemůžu lhát. V ničem. Je lepší říci do očí nepříjemnou pravdu, než lhát, něco tajit a myslet si, že ten druhý na nic nepřijde. On totiž není hloupý a nezaslouží si, abych z něj hlupáka dělala. A hlavně - pokud lžu tomu druhému, lžu zároveň i sama sobě. A to je to nejhorší, co může člověk udělat.

Za rok budeme mít dvacáté výročí svatby a doufám, že ještě nejmíň dalších dvacet let spolu vydržíme...

Pajda

Reklama