Vztahy

A tohle vás přímo rozzuřilo!

Milá redakce, milé čtenářky,

 

Ženu-in už nějaký ten pátek znám. Vaše články a příspěvky čtenářek jsou součástí mé snídaně a zcela upřímně – je fajn vás číst.

 

Stala se mi příhoda, která zamávala s mým životem. Obrátila vše vzhůru nohama, vykolejila můj zaběhnutý život... A já nevím, co s tím, nevím, na koho se obrátit, komu se svěřit. Jediné, na co mám odvahu, je, anonymně se svěřit. Svěřit se Vám, redakci, a i Vám, čtenářkám ... odsoudíte mě? Myslím, že ano. Odsuzuji sama sebe za to, co jsem udělala. Ale (možná naivně), věřím, že pokud své svědomí vynesu na světlo denní, pomůže mi to se s tím srovnat... Jistě ne hned. Čas je ten, kdo léčí, a čas nám pomáhá překonat, zapomenout vše zlé v našem životě... Jenže já si nejsem jista, zda chci zapomenout. A to je to, čeho se nejvíc bojím.

Mám strach sama ze sebe, ze svých pocitů, ze svého já...

 

Bratr se oženil před více než pěti lety. Jeho žena byla prima holčina, rozuměly jsme si. Brala jsem ji jako svou starší sestru. Chodily jsme spolu na nákupy, na sklenku dobrého vína, občas zašly do kina.

Asi právě proto, že náš vztah byl opravdu bezvadný, mě neuvěřitelně sebrala zpráva o tom, že se Alena chce s bráchou nechat rozvést. Byl to pro mě šok. Nemohla jsem tomu uvěřit, pochopit proč...

 

Svého bratra miluji nadevše. Je pro mě vzorem ideálního muže, a pokud se jednou vdám, sním o tom, že můj muž bude mému bráchovi podobný. Fyzicky i psychicky.

Je pochopitelné, že v okamžiku, kdy mi přišla od Lukáše esemeska, že je na dně, že Alena má někoho jiného, postavila jsem se okamžitě na jeho stranu a Alenu v jeden jediný okamžik začala nenávidět. Nenávidět z hloubi celého srdce...

 

Koupila jsem víno a zavolala Lukášovi, ať ke mně večer přijde. Sedneme si, otevřeme víno a vše probereme... Cítila jsem, že v tom bráchu nemůžu nechat samotného.

Chtělo se mi brečet, chtěla jsem zabít Alenu, řvát do celého světa, co se to proboha s námi všemi děje...! Ale zařekla jsem se. Já budu ta statečná holka, já budu ta silná a já budu ten, kdo bráchu podrží nad vodou.

 

Lukáš přišel kolem deváté večer. Byl z něj cítit alkohol a oči měl opuchlé od slz. Přísahám, že takhle zoufalého jsem Lukáše ještě nikdy neviděla ... a doufám, že už neuvidím. Pohled na něj mi rval srdce, trhal všechny útroby v těle...

 

„Nechápu to,“ zakroutil brácha hlavou a nalil mně i sobě víno. „Myslel jsem, že je šťastná, že se milujeme, že je nám spolu fajn...,“ v půli věty se rozbrečel.

Zatnula jsem zuby. Vydržím to, budu silná a rozhodně se tu taky nerozbulím...!

„Mně už bylo divné, že nikdy nechtěla mluvit o tom, kdy a zda budete mít dítě...,“ pohladila jsem Lukáše po vlasech. „Miluješ děti a ona je třeba ani nechtěla mít... Napadlo tě to někdy?“

 

Luky si zapálil cigaretu a chvíli mlčel. „Jo, napadlo... Jenže já bych se i v tomhle podřídil. Přemýšlel jsem o tom. Často jsem si s tou otázkou pohrával a fakt si myslím, že bych Alču neopustil jenom proto, že nechce mít dítě...“

Dolila jsem nám víno a snažila se všemožně vnutit Lukymu myšlenku, že je vlastně dobře, že ho Alena opouští... Stále dokola jsem mluvila o dětech. Jak je dobře, že žádné nemají a že pokud Alena o dítě nikdy nestála, bylo by to manželství smutné, o ničem a hlavně jemu by děti dříve nebo později stejně chyběly.

 

Probírali jsme vše dokola a dokola, víno nám mizelo před očima a já cítila, jak mi hlava pomalu těžkne.

„Nevím, co bych si bez tebe počal,“ usmál se na mě a pohladil mě po ruce.

V té chvíli mi tělem projel pocit, který nedokážu popsat. Srdce se mi rozbušilo, hlava zatočila ještě víc...

„Ale jdi ty...,“ zašeptala jsem a položila si hlavu na jeho hruď.

Zavřela jsem oči a snažila se nemyslet.

Nemyslet, nemyslet, nemyslet... Stále dokola jsem si to opakovala... Ale nedokázala jsem své myšlenky a hlavně představy uhlídat. Má fantazie se vydala svou vlastní cestou a já jen s hrůzou zjišťovala, že situace začíná být mimo moji kontrolu.

 

On to zastaví, on to zastaví... opakovala jsem si a snažila těm slovům věřit. Zastaví to, nedovolí, aby se to zvrtlo...

Zahleděla jsem se mu do očí a doufala, že tam naleznu ujištění, že ví, co děláme, že to není nic zlého, že je to jen sourozenecké objetí... Nic víc, jen obyčejné, neškodné pohlazení bratra a sestry.

 

„Proč zrovna má sestra musí být tak krásná a báječná?“ zašeptal a políbil mě na ústa.

Tělo se mi rozechvělo, jako bych stála nahá v prudkém mrazu...

Ne, ne, ne... prolétlo mi hlavou ve stejný okamžik, kdy se jeho jazyk dotknul mého.

Neovládala jsem se ... nedokázala jsem to zastavit, nedokázala jsem zakřičet NE!

 

Celá jsem se mu odevzdala. Nechala jeho rty, aby mne líbaly na tvář, na rty, na krk...

Nechala jeho ruce, aby mi zajely pod svetřík a hladily má ňadra...

Pocit, ten krásný, úžasný pocit z něžných a zároveň vášnivých doteků mi zatemnil mysl. Nepřemýšlela jsem...

Nepřemýšlela jsem nad tím, že ten muž, který mne líbá, hladí, dráždí, je můj bratr.

 

Líbal mi ňadra, břicho, klín ... a já jen odevzdaně sténala rozkoší. Toužila jsem ho cítit v sobě, milovat se s ním. Mé tělo křičelo touhou a má mysl jen otvírala ústa. Vím, že někde v hloubi mého nitra se vše bouřilo, křičelo Zastav to! Dost! Nech toho! Ale byl to křik do tmy. Křik, který ani jeden z nás dvou neslyšel...

 

V okamžiku, kdy se naše těla spojila, jsem už jen myslela na to jediné. Rozkoš, chtíč, orgasmus...

Milovali jsme se dlouhé dvě hodiny... Vášeň střídala něžnost. Polibky polévaly mé tělo jako živá voda květinu.

 

Vyvrcholení přišlo jak nečekaná bouře... Tiskla jsem Lukáše k sobě, plakala jsem a stále dokola opakovala promiň, promiň, promiň...

Nahá, vyčerpaná a naprosto zmatená jsem mu usnula v náručí...

 

Stud, rozpačitost, hlava plná otázek a milování, které se nedá vymazat z paměti... To jsou mé pocity, to jsou mé nejzazší myšlenky.

Nikdy si neodpustím, že jsem tohle dopustila, že jsem včas nedokázala zakřičet NE!

 

Nevím, zda sama sobě dokáži někdy odpustit... Jediné, co si přeji, je, aby bratr odpustil mně. Odpustil mi, že jsem se nedokázala ovládnout... Odpustil mi, že jsem překročila hranice, které se nikdy, nikdy překročit nesmí.

Odpustil mi stejně, jako já odpustila jemu.

Ano, odpustila jsem jemu, sobě ne. Sobě budu možná schopna odpustit až ve chvíli, kdy na tu noc nebudu myslet, kdy nebudu vzpomínat na jeho doteky, na jeho hlazení a polibky... a pokud budu vzpomínat, nebudu cítit horké, žhavé vzrušení jako cítím doposud.

 

Až tohle zvládnu, snad, možná si jednou budu moci v klidu a s čistou hlavou říci: Sáro, zvorala si to... ale je to pryč. Je to už pryč...

   
12.09.2005 - Láska a vztahy - autor: Čtenářský příběh

Komentáře:

  1. [7] balilin [*]

    Se mi zdá, že jsem to už četla někdy dřív. Že by na ženě in neměli co psát????

    superkarma: 0 13.09.2005, 10:13:26
  2. avatar
    [5] Hysteria [*]

    Já to vidím tak,že je dobré mít rád bratra ale tohle je na mě silné kafe!Milá Sáro,myslím že to víno je velká výmluva a z jedné lahve?To neberu,mě to přijde že jste to chtěli a příležitost se našla.Mám 3 bratry ale tohle mě nikdy ani ve snu nenapadlo!Ty se bratrovi teď vyhýbej obloukem a nesnaž se ho už nikdy utěšovat!!!!!!

    superkarma: 0 12.09.2005, 20:24:17
  3. avatar
    [4] sara.l [*]

    šmárjá lidi proč se tady dávají staré příspěvky se pičnu

    superkarma: 0 12.09.2005, 20:01:08

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Anketa: Výživa v nemoci
Hledáme čtenářky, které rády čtou knihy
Anketní otázky pro čtenářky, které chtějí testovat Canesten Intim Gel
Anketa: Bolí vás záda?

Náš tip

Doporučujeme