Reklama

Dnešní téma mne malinko pošimralo, jako první sluneční paprsky, které na mne jukají skrz polozatažené žaluzie. Proč????? Tak poslouchejte:

...Bylo nebylo... Bylo úterý a v mé poradně pro těhulky mne mladý ušatý pan doktor FAKT nepotěšil. Prohlásil totiž, že tohle opravdu v nejbližších dnech na porod nevypadá, a mně se to ani trochu nelíbilo. Na můj povzdech se divně zatvářil a porýpal se ve mne jako instalatér, chybělo málo, abych ho nakopla mou slušivou komisní botou s beruškoJ.

 

Dostalo se mi ponaučení, že mám na další monitor a prohlídku přijet za dva dny. A hotovo.

 

Pamatuji si z toho dne, jak jsme s mým mužem chodili dlooooouho po Brně a sháněli nějaké věci do bytu, který byl čerstvě "rozzvětšen"J, aby se k nám to malé nadělení vešlo.

 

Nejvíc mi utkvěly v hlavě všechny ty hospůdky páté cenové skupiny, které jsem s úlevou navštěvovala a očurávalaJ… Den jsme završili nákupem v supermarketu, kde se mne všechny známé prodavačky a pokladní s potutelným úsměvem a pozvednutým obočím ptaly na jediné – Tak kdy to bude??? Moje odpověď byla pro všechny stejná – DNESKA.
Nelhala jsem – první termín byl totiž dnes, druhý pozítří. Doma jsem se s úlevou sesunula do nového křesla a poslouchala povídání mého osmiletého syna, co zas kdo ve škole provedl. Večer před usnutím jsem se zalíbením hleděla na přichystanou načinčanou postýlku a jako každý večer poslední týden říkala zoufale svému muži, že asi NIKDY neporodím a hladila přitom „bramborku“, která měla svou hodinku přesně ve 20.35, kdy se začala mohutně vrtět a způsobovala tak na mém břichu malé soukromé zemětřesení. 

 

Ráno kolem 4 h mne vzbudil pocit mokra. Sesunula jsem se tedy dolů ze schodů, abych zjistila, že mi malým čůrkem odtéká plodová voda. Jinak nic. Takže jsem se zase vysoukala nahoru po schodech do postýlky, drahouš ani nepostřehl, že má najednou podstatně více místa J.

 

Moji chlapi po ránu odešli do práce a do školy a já celý den sledovala při pobíhání po bytě své břicho. Bylo totiž podezřele klidné. Moje beruška byla dítě, které bylo hyperaktivní už v pupíku a na monitoru dělala takový rámus, že se všichni z okolí sbíhali podívat, cože to tam mají. Ten den nic, sem tam letmý náznak pohybu, jinak klid. Jako před bouří. Byla jsem klidná, ale taková nějaká jinak klidná, neumím to popsat.

 

Pustila jsem se tedy do mytí koupelny a hajzlíku s vědomím, že buď si tím pomůžu a porod se rozjede, a nebo budu muset ještě vyčkat, ale bude uklizíno. První bylo pravdou – když už jsem domyla i wc mísu a unaveně vstala, rup, a pode mnou potopa. Sbalila jsem tedy věci synkovi, zavolala mu ke kamarádovi, u kterého byl a poslala ho k babičce.

 

Pak jsem zavolala porodnici, kde mi řekli, ať se pomalu sbalím a přijedu. Bylo 16.00. Zvedla jsem telefon potřetí a zavolala svému muži. Ten mi nejdřív zdlouhavě vyprávěl, co celý den dělal, že zase nepřivezli pivo, jak měli, a chlapi se ještě nevrátili z rozvozu. Celou dobu jsem se u telefonu usmívala a věděla jsem, že jestli se nezeptá, co vlastně chci – nevolám mu totiž až tak často – že sluchátko položím, vysměju se a zavolám znovu.

 

Zeptal se. „ Cos vlastně chtěla, miláčku???“ Myslím, že už bychom měli jet….“ Jeho odpověď –  „A JE TO AKUTNÍ ?!!!“ - teď používám občas jako škádlítko. Pochopil záhy, že je J.

 

Domů dorazil poměrně rychle na to, že si nejdřív zamknul klíče od kanceláře ve skladě a pak zase zapomněl zamknout sklad. Poslala jsem ho ještě ospršit, pak jsme spolu vyběhli do třetího patra  k mým rodičům s věcmi pro syna, maminka brečela – proč? Já byla vysmátá jak lečo.

 

No a pak hurá směr Brno-Bohunice. Naštěstí bylo po odpolední špičce, takže cesta proběhla hladce. Můj úsměv mne přešel až vstupem do budovy porodnice. Malinko jsem se bála. Pak to šlo ráz naráz – sestra vylekaně -  „Kdepak jste tak dlouho????“ „ Říkala jste, pomalu se sbalte“… „Já nemyslela TAK pomalu“ J….

 

A šup na monitor, ještě vypsat nějaká náležitá lejstra a měříme. Po hodině měření, kdy já měla stahy po 7 minutách můj zlatej monitor nenaměřil ani ň. Poslali mne nahoru na lůžko a mého muže domů.

 

Uplynuly 2 hodiny a já frčela dolů na sál. Nejdřív jsem se ještě musela doplazit k telefonu, snad to stihne – bydlíme 50 km od Brna. A já se zatím na porodní posteli mezi dlouhým funěním potýkala s myšlenkami – „Ať to nestihne! Jsem zpocená, flekatá a vůbec hnusná….“  a „ Jestli to nestihne, zabiju ho!!!!“  No - Stihnul.

 

Stihnul posledních 20 minut před porodem. Otevřeli se dveře mého porodního pokoje, nejdřív se objevily velké oči a pak ON.

 

Do toho zakřičela sestra „rodííme!“ a vyrojilo se dalších asi 6 lidiček, následovaly povely – mamko, tlačíme, tlačííme… výborně, už vidím hlavičku, jejda ta má vlásků.. . mohli bychom dát rovnou mašli… néé, mašli néé, já chci berušků… Skvělý, tlačíme ještě, ještě víc…. ŽBLUŇK.

 

Najednou mi položili na holé břicho malou růžovou žížalu. Byla celá mokrá a TAK malinká. Moje holčička. NAŠE… Tatínek přestřihnul pupeční šňůru a já žasla, když sestra řekla: „3,50 kg, 51 cm“ Je o ¾ kg větší než můj syn, a přitom se mi zdá opravdu, opravdu strašně malinká!!! Zabalili ji jen tak, nahatou, nemytou do peřinky a podali ji tatínkovi, zatímco mne při světýlku lampičky šili.

 

Pak nás nechali o samotě a my jen neuvěřitelně koukali na ten umatlaný uzlík, který byl TAK krásný, TAK náš J. Malá se přisála k prsu a usnula. Celý porod proběhl v báječné atmosféře, povzbuzovali mne všichni tak, že jsem měla chvílemi pocit, že na konci musí přijít potlesk. 

 

Celý tenhle příběh se odehrál 28. 4. 1999. Takže – ano, právě DNES ve 23.40 to bude 6 let, co se narodila naše Vendulka.

 

Saturninka

-----------------------------------------------------------

 

Milá Saturninko,

tak se mi tady teď celé osazenstvo redakce směje. Proč? Protože Tvůj příběh mě prostě dostal a zcela regulerně jsem se tady rozbulela. Moc děkuji za krásné vyprávění, ze kterého je cítit tak moc lásky a štěstí.... ¨Posílám Ti malý dáreček... jen tak, pro radost a věřím, že mě v tom nenecháš samotnou a štěstím nad výhrou též zamáčkneš slzičku dojetí. :o)))

Meryl

 

A Vendulce samozřejmě vše nejlepší k dnešním narozeninám... :o)))

 

Pište i vy ostatní, jaké máte vzpomínky na narození svých dětí.... Těším se na všechny...

redakce@zena-in.cz