Bulvár

A to nevadí, že jsem sešitá?


Mé první dítě se ohlásilo s příchodem na svět o pár týdnů dříve a v časných nočních hodinách. Pamětliva rad lékaře jsem si osádce sanitky řekla o odvoz do sousedního okresu. Tam se nemalovalo, nepřestavovalo a byl tam inkubátor. Dojeli jsme, byla jsem prohlédnuta a uložena na noc k ledu. Tj. ke spánku na lůžkovém oddělení. Pravidelně se mě chodili ptát, zda je něco nového. Nebylo. Asi při čtvrtém zeptání nad ránem jsem pípla: "A to nevadí, že jsem sešitá...?"

Následoval silný údiv a tak, jak jsem byla na posteli, okamžitý převoz na porodní předsálek. Odborníci přehlédli výrazný nápis na těhotenské průkazce. Inu, stane se. Čekala jsem dál. Odpoledne kdosi usoudil, že to se mnou nikam nevede. Ani k porodu, ani k dalšímu udržování. Po píchnuté provokačce došly silné bolesti, s nimiž jsem si jako prvorodička nevěděla rady.

Přivolaná sestra mě šoupla na porodní lůžko, vynadala mi, že ji volám a přitom nejsem dostatečně otevřená a odešla. Hodinu a půl jsem prokřičela bolestí, aniž si mě kdo všiml. Teprve když přišly tlaky, sestra dorazila a už zůstala. S ní přišla ještě další, pak doktorka středního věku a mladý lékař. Z něj jsem měla největší radost. Stáli nade mnou, koukali a ta jedna povídá: "Ona neumí tlačit." Druhá: "Já bych jí na to břicho skočila, ale dítě je malý, něco by se mu mohlo stát." Dala se slyšet i lékařka: "Dítě se dusí, musí ven." Mladý doktor k mé neskutečné vděčnosti aspoň mlčel.

Mezi ataky bolesti se mi podařilo lékařce vysvětlit, že tlačit ani dýchat prostě neumím. Nikdo mi to nevysvětlil. Na dotaz o předoporodním cvičení jsem jen řekla, že nevím, zda u nás vůbec je. Na podobné akce prořídlému personálu zřejmě nezbývalo sil. I já už mlela z posledního.

Konečně bylo dítě na světě. Doktorka řekla: ,,Je to kluk." To bylo všechno. Vyčerpaná, ale s úlevou jsem marně čekala na nějaký ten mateřský pocit  při prvním kontaktu s dítětem. Posléze jsem pochopila, že představení pro dnešek skončilo.

Na pokoji každá maminka kojila, jen mně dětská vizita nosila zprávy: "Hubne, má žloutenku." Po téměř  týdnu, vyhecována spolupacientkami, které nemohly pochopit, že mi dítě po porodu ani ukázáno nebylo, jsem šla na novorozenecké oddělení, zazvonila a sloužící sestru požádala o ukázání dítěte. "To já nemůžu, to musí rozhodnout lékař." zněla odpověď. Na pokoj jsem se vrátila  s brekem.

Nicméně, pozítří jsme se dočkali oba dva. Najednou mi bylo ke kojení doneseno dítě se slovy: "Tak už to dneska taky zkusíte." Kluk i já jsme museli vypadat poněkud vyjeveně. Vyjevená byla i sestra, když jsem jí řekla, že syna vidím po týdnu od narození prvně v životě. Vyjevený byl i lékař na vizitě, když ze mě doloval informace, proč mám v porodopisu, ŽE SE MNOU BYLY POTÍŽE.

Abych to zkrátila: Na váhu jsme čekali pět týdnů. Návštěvy do sedmého  patra nepadaly do úvahy. Neexistovaly. Jak to utíkalo, si dnes asi málokdo umí představit. /Zajímavé bylo, že jeden tatínek tam matku a dítě na jednolůžkový pokoj navštěvoval pravidelně. Jeden z nich, už nevím zda ona či on, byl lékaž z tamní nemocnice... My ostatní jsme to viděly, stiskly zuby a mlčely. Psal se rok 1980..../

Hulákaly jsme dolů do přízemí z okna - naštěstí bylo léto - a naše volání tím pádem slyšeli všichni kolemstojící příbuzní. Co bylo úplně nejhorší? Stěhování. Jakmile se pacientky z mého pokoje rozprchly, stěhovala jsem se i já. Na cizí obsazený pokoj. Tam šly dámy za pár dní domů a já vzala stolek, sestra mou postel, a jelo se opět jinam. Proč dodnes nechápu, ale zřejmě kvůli dezinfekci pokoje a taky kvůli tomu, aby měly setřičky stejný den odrodivší matky na stejném pokoji. Já do režimu nezapadala. Stěhovala jsem se každý týden minimálně jednou. Jaký dopad to mělo na psychiku prvorodičky, nemusím ani vysvětlovat.  Není divu, že jsem propuštění  z mostecké porodnice brala stejně, jako ten, kdo s úspěchem a medailí absolvoval maratón...

Proto dnes, ač čápa již dávno nevyhlížím, přeji všem maminkám volbu porodnice, nové metody a způsoby, nadstandartní pokoje,  každodenní návštěvy, přítomnost tatínků u porodu  a vůbec všechny ty vymoženosti současné doby.

P. S.: Jeden by řekl, že jsem byla rekordmanka. Nikoliv. Na váhu dítěte tam jedna mladá blondýnka čekala s holčičkou sedm neděl! Když dítěti chyběly pouhopouhá dvě deka do dvou padesáti, prosila lékaře o propuštění. Ten to odmítl, ona si párkrát pobrečela, ztrácela mléko, a na kýžená dvě deka čekaly holky dlouhé dva týdny...

No, a to je asi tak všechno....


Milá ženo-in,
tak čekání na váhu znám. Dva měsíce. Je to děs, izolace, nuda, ale já měla na personál štěstí a dalo se přežít. Ale bylo to deset let po vás, tak nevím, jestli ta kvalita péče už byla o poznání lepší nebo jsem jsem měla prostě kliku. 
   
27.06.2006 - Společnost - autor: Dana Svobodová

Komentáře:

  1. avatar
    [8] Lenika [*]

    Moje maminka mě jako prvorozenou neviděla tři dny a nikdo jí nikdy nevysvělil, jestli se něco děje Když mě pak dostala, odmítala jsem od ní pít...

    superkarma: 0 27.06.2006, 10:39:03
  2. avatar
    [7] paviocko [*]

    Smartie: něco podobného jako Vaší švagrové se stalo mojí kamarádce v Rakovníku. Kroutila se bolestí a každému to bylo ukradené. Pak jela pro jistotu do Plzně a zjistili, že tam pan doktor taky něco zapomněl... brrrr

    superkarma: 0 27.06.2006, 10:35:07
  3. [5] kat [*]

    mostecká nemocnice? já jsem tam narozená, i moje dítě se tam narodilo...jistě to bylo lepší než teměř před 30 lety, ale i tak jsem našla mouchy, lékaři drzí a neochotní, nezájem..

    superkarma: 0 27.06.2006, 09:48:53
  4. avatar
    [2] Žábina [*]

    moc hezky napsané

    superkarma: 0 27.06.2006, 09:28:58
  5. avatar
    [1] Sepy [*]

    Také jsem rodila v Mostě, před rokem a půl... a docela dobrý, ale mamča a švagrová si tam docela užily. Asi jsem měla

    superkarma: 0 27.06.2006, 09:19:27

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Anketa: intimní kosmetika
Testování intimní kosmetiky pro ženy z ČR a Slovenska
Anketa: Pečete bábovky?
Jaké hračky kupujete svým vnoučatům?
Anketa pro maminky: Jaké kupujete hračky svým dětem?
Výzkum na téma kašel
Průzkum na téma finanční zajištění

Náš tip

Doporučujeme