My dospělí, pokud nevíme a chceme vědět, jednoduše se zeptáme. My, co nerozumíme ani pánovi v navigaci, se ptáme na cestu, ptáme se, kolik stojí přezutí zimních gum, nebo kdy nám jede poslední vlak.

dítě

Děti, ta malá zvídavá bezprostřední stvoření, se také ptají, a rády! Třeba i dvacetkrát za den a na to samé a stále stejně. Chápu, že slyšet stokrát za den „A proč?“ nebo „Co to je?“ je značně vysilující a testuje to naši psychickou kondici, ale zřejmě to k období v jistém věku dítěte patří. Měla jsem radost, že má dítka buď tak dokonale chápou okolní svět, nebo ho dokonale ignorují, ale období „A proč?“ se nám, s mým úsměvem na rtech, obloukem vyhnulo. Čteme doma literaturu pro malé předškoláky s Velkým a Malá už umí říci anglickou abecedu lépe než já, tedy… vavříny jsou krásna věc, ale člověk na nich skutečně nesmí zaspat.

Přišlo to nečekaně, pomalu a bez povšimnutí

Dětských otázek je za den celá řada, tedy, když se ozvalo poprvé: „A maminko, z čeho se to vyrábí? byla jsem zcela klidná, nabízející bleskovou a uspokojující odpověď. Bohužel uspokojení netrvalo dlouho. Naopak to celé trvá už dva měsíce!

Malá je opak Velkého, ale vlastně jeho věrnou kopií. Otázku „Z čeho se to vyrábí?“ mám tedy několikrát za den a ve stereo podání. Už dávno nestačí, že dům je z cihel. Musím vědět, z kolika cihel, kde se cihly pálí a z čeho se vyrábí to, kde se cihly pálí. Malta, v mých očích, přestala být dávno jen maltou, protože je to vápno, cement, voda a vajíčka, jak říká Malá. Z čeho se vyrábí auta, to je další otázka záludného charakteru. Karoserie je lehká, sedačky taky zvládnu, do motoru ještě tak moc nevidím, ale zatím stačí, že uvedu řemen, který to všechno táhne... ale víte, z kolika kousků se dá auto vyrobit a složit? Velký došel k milionu a je to prý podobné jako z lega.

Na čem se hodně zasekávám, je bezmyšlenkovitá rychlá odpověď: „Je to vyrobeno z kamene.“ Tato odpověď občas maskuje mou neznalost materiálu té či oné věci. Ale jak se vyrábí kámen? Při posledním kameni jsem skončila u Velkého třesku a dinosaurů. U dinosaurů taky pozor. Citlivá duše Velkého se nemůže stále přenést, že by dinosaurům byla zima a že by snad mohli i vyhynout, takže teorie Velkého je, že se dinosauři přestěhovali na jinou planetu.

A máme tu sklo, další zákeřný materiál. Co se týče skla, od oken rychle odvracím pozornost ke skleničkám a různým jiným nádobám ze skla. Neprozřetelně jsem nakousla téma starých sklářských mistrů a foukání skleněných váziček, prasátek a čehosi. Co následovalo? Večer s internetem a rádci typu Kudy z nudy nebo Kam s dětmi. Ano, hádáte správně. Sklo nám nedává už dva měsíce spát, takže se chystáme na exkurzi do skláren, kde uvidíme, jak se zdatnému sklářskému mistrovi nadouvají tváře, a bude foukačkou (tak tomu říká Malá) foukat skleničku, vázičku, nebo třeba nějaké to zvířátko. Při plánování tohoto výletu buďte opatrní, do některých skláren nemohou malé děti, jiné už mají v říjnu zavřeno, jiné jsou jen prohlídkové muzejního a skanzenového typu.  Liberec je na nás také daleko, ale našla jsem jedny ve Středočeském kraji, a tento pátek vyrážíme. Děti jsou nadšené. Třeba tam v tom vedru bude nějaký hodný pán, který nám to prasátko ze skla vyfouká.

Mám kolegyni, není ji vidět, ale je ji hodně slyšet! Je to sympatická dobře vypadající matka dvou dětí. I přes můj protest mi nedávno tvrdila, že má krizi středního věku, ale že s tím bojuje. Jak? Koupila si módní fialové punčocháče. Až vám po desáté zadrnčí v uchu „A proč?“ „Co to je?“ nebo „Z čeho se to vyrábí?“, kupte si fialové punčocháče. Třeba to pomůže.

Reklama