neříká Maruška Kudeříková, ale naše čtenářka s nickem v.poho. Zřejmě je vám jasné, o jakých tvorečcích bude řeč. Nejde sice přímo o sirotky, ale o záchranu celého hnízda. Bez lidské pomoci by osiřeli vlaštovčí rodiče. Více už prozrazovat nebudu.

Protože jsem vyrostla na bývalém statku, o zvířata doma nikdy nebylo nouze. Tedy především o ta hospodářská, protože co se nedalo nakonec upéct a sníst, to podle našich nebylo zvíře. Nebo aspoń to správné zvíře:-)).

A tak jsem si jako děcko oblíbila tu králíčka, tu jehňátko, tu kůzle. Pozorovaly jsme s mamčou na dvoře, jak vesele dovádí a pak se najenou záhadně ztratilo a v neděli jsme měli všichni pečeni.

Když mi došlo, o co jde, byla jsem vždycky naštvaná a okázale svého mazlíčka oplakávala, časem jsem si však zvykla a lnula už pro jistotu jedině ke koťatům.

Naši to zkrátka brali prakticky a kočku vám ve slušných rodinách nikdo neupeče.

O to víc mě překvapila příhoda, která se udála tak před 10 - 15.i lety, když už jsem byla dávno dospělá a k rodičůim jezdila jen na návštěvu.

Protože to bych od nich fakt nečekala.

Při jednom takovém příjezdu jsem je totiž zastihla v čiperném pobíhání, povyku a ruchu.Táta běhal s žebříkem, sháněl narychlo rukavici a prý honem, honem, než nám je něco sežere. Přiznám se, chvíli mi to trvalo, než jsem se zorientovala a přijala kvapem utvořenou roli asistentky záchranného týmu.:-))

A o co vlastně šlo? Co si pamatuji, tak si u nás ve chlévě léta stavěly hnízda vlaštovky a naši jim v čase hnízdění vždycky nechávali otevřené okno, aby si mohly nerušeně nalétávat a krmit mláďata. To bylo vždycky švitoření nad výběhem s kozou anebo s prasetem:-).

No a tentokrát se to vlaštovkám nějak nepovedlo a stavbu hnízda prostě odflákly, takže se jim spolu se všemi mladými utrhlo a spadlo na zem.

Tehdy nastoupili naši. Se žebříkem a s nářadím jim tam táta to hnízdo prostě přilípnul zpátky. Jenže zmatení ptačí rodiče okolo polétávali a nevěděli si rady. Vlaštovčata byla už moc velká na to, aby je zvládli vzít do zobáčků a pořád ještě příliš malá na to, aby dokázala vzlétnout. V přírodě by byla odsouzená k záhubě. U nás ve chlívku k sežrání kočkou, psem anebo potkanem.

Tudíž nastala poměrně riskantní záchranná akce, kdy taťka na žebříku a ve svářečských rukavicích, aby na nich ulpělo co nejméně lidského pachu, vlaštovčata jedno po druhém opatrně vynesl do hnízda.

Pak už jsme jen čekali, jestli je jejich vyplašení rodiče přijmou zpět.:-)

Měli jsme všichni štěstí a já dodneška věřím, že nám tam každý rok hnízdí další a další potomci tehdejších mláďátek.

v.poho

Milá v.poho. Nevím, co se stěmi vlaštovkami poslední dobou děje, ale na chalupě si letos postavily takovou nepovedenou gondolu, do které nakonec ani nesnesly vajíčka.

Text nebyl redačně upraven

Reklama