Reklama

Léto se kvapem blíží a s ním se blíží i ono známé Nerudovské "kam s ním?"  Nejde ovšem o slamník, ale o dítě školou povinné. O menším vůbec neuvažuji, že by šlo na tábor poslat - většina organizací požaduje dovršení aspoň šesti let věku a ty rozumnější rovnou žádají absolvování první třídy základní školy.

Jak velké dítě můžeme poslat na tábor? Nejprve si musíme poctivě odpovědět na otázku, jestli dítě pojede s někým, nebo samo. Tím někým míním staršího sourozence, děti z oddílu, do kterého dítě celoročně chodí nebo spolužáky ve škole. (To poslední ovšem může být problém - nikdy nezapomenu, jak se syn těšil na kamaráda a on nakonec bez omluvy a vysvětlení na tábor prostě nedorazil.) Pokud tedy dítě má zajištěnou společnost, může klidně jet ihned po první třídě. Pokud ne, je lepší zvolit napoprvé některý z příměstských táborů. Z takového tábora se dítě vrací každý den domů a není to pro něj tak kruté. Teprve až si jsme jistí, že soužití s novým prostředím a kolektivem je bezproblémové, můžeme další rok zkusit "přitvrdit". Pozor na to, že dítě, které vesele proskotačilo školku v přírodě, nemusí tábor vůbec zvládnout - ve školce bylo mezi svými!

Podle čeho budeme vybírat? Ideálně podle doporučení známých, ovšem ani to není univerzální - co se jednomu dítěti líbí, to nemusí druhé dítě vůbec ustát. Na první pokus bych doporučila volit spíše tábor s univerzálním programem než se zaměřením a chatičkový spíše než stany. Výjimkou je opět situace, kdy dítě dělá systematicky nějaký sport nebo kroužek a víme jistě, že ho tato činnost baví.  Další možnost je Bambiriáda - přehlídka oddílů a zájmové činnosti, kde kromě letáčků můžeme vidět i členy oddílu a ukázky jejich zručnosti. Některé oddíly pořádají "výlety s rodiči"  - pokud to jde, zúčastněte se! Poznáte tak lidi, kterým svoje dítě svěříte na docela dlouhou dobu. Chybou je dát dítě na tábor do oddílu, který pracuje celoročně, pokud do něj nechodilo také - členové oddílu je sice přijmou mezi sebe, ale většina oddílů pokračuje v oddílové hře, která se hraje rok (někdy i déle) a nováček v družstvu zákonitě brzdí ostatní - stává se proto snadno terčem útoků a nepřátelství. Pro menší děti mohou být dobré i tábory různých organizací, které se zabývají prací s mládeží - např. YMCA. Z vlastní zkušenosti mohu napsat, že nejčastější dotaz "Nebudou tam dítě nutit do křesťanství?" je zbytečný - děti sice mají zajištěnu možnost návštěvy bohoslužeb, ale není to povinné. Důsledně se  tam ovšem dbá na slušné vyjadřování a dodržování zásad křesťanského soužití mezi dětmi, nehledě už na to, že vedoucí procházejí povinným školením a všechny tábory jsou kontrolovány vedením organizace.

Máme vybráno. Co dál? Oznámíme svůj zájem a vyčkáme - pořádající organizace by nás měla kontaktovat sama. I podle toho poznáme, jak velký zájem o děti mají. Někdy se tak děje pomocí schůzky pro rodiče, jindy se dočkáme rozpisu odjezdu a příjezdu, seznamu věcí a řádu tábora v podobě dopisu. Varováním může být, pokud musíme my kontaktovat pořadatele, abychom vůbec zjistili, kdy a kde je sraz na odjezd.

Jak budeme balit? Obvykle obdržíme seznam věcí, které má dítě mít s sebou. Podle něj pak dítě nabalíme - můžeme přidat ponožky navíc, ale je nesmysl balit "pro jistotu" všechno ze seznamu dvojmo, protože nevíme, jak daleko bude dítě muset se zavazadlem jít. Pro malé dítě může být i sto metrů k chatce s narvaným velkým kufrem nepřekonatelnou překážkou, a i když vedoucí pomohou, tak ostatní děti to budou určitě hlasitě komentovat. Pokud je uveden typ zavazadla, dodržíme jej. Možná se vám tahle rada zdá zbytečná, ale moje zkušenost s tím, že řada dětí přijede na putovní tábor s kufrem nebo naopak na chatkový tábor s usárnou, ve které by neudržel pořádek ani zkušený tramp, je dost otřesná. Posíláme-li dítě poprvé, určitě se zeptáme na plyšáky - v některých oddílech nebo táborech jsou plyšáci vítáni a opečováváni, jinde by dítě s "muchlíkem" bylo terčem posměchu a bude nutné zvolit jinou hračku nebo talisman.

Co si dál máme zjistit? V první řadě přesnou adresu poštovní i orientační - může se vám stát, že tábor sice leží na okraji nějaké obce, ale pošta je v obci jiné - dopisy a balíčky pak putují sem-tam a někdy dojdou málem až po táboře. Dále kontakty na vedoucí - ideálně mobilní telefon a pevnou linku. I na stanovém táboře uprostřed lesa mohou mít vedoucí "pohotovostní mobil", který denně dobíjejí a na který můžete zavolat, je-li k tomu důvod. Další věcí je možnost návštěv. Většina vedoucích vám sice výslovně bránit v návštěvách nebude, ale nebývají nadšení - děti po odjezdu rodičů pravidelně pláčí. Kamenem úrazu může být i to, když některé děti rodiče nemají - na některé tábory jezdí např. děti z dětských domovů, a tam rodiče dovnitř jednoduše nepustí. Na tuto skutečnost jsou rodiče u podobných táborů výslovně upozorněni v letáčku s pokyny před nástupem. Kompromisem je dohoda, že přijedete tak, aby vás dítě nevidělo - například v době hry mimo tábor. Máte-li podezření, že není všechno v pořádku, nic vám pak nebrání si na dítě počkat, ale budete mít možnost si tábor podrobně prohlédnout a pohovořit si s vedením bez vyrušování.

Co se čeká od vás? V první řadě: že budete dítěti pravidelně psát - první pohled pošlete ještě před nástupem na tábor nebo jej dejte vedoucímu, který bude mít vaši ratolest na starosti. Odevzdá jej tak, aby dítě hned s první várkou pošty vidělo, že má doma zázemí a že na něj myslíte. Dále se čeká, že bude zajištěna nouzová adresa nebo vůbec někdo, na koho se lze obrátit v případě problémů - zejména zdravotních. Vím, že se to zase zdá zbytečné připomínat, ale nechodící dědeček není vhodným kandidátem na pomoc v případě nouze. Dále se očekávají pravdivé informace o zdravotním stavu - stává se, že rodiče zatají i tak závažný problém, jakým je noční pomočování nebo chronické onemocnění. Vedoucí pak složitě zjišťují, co se vlastně děje a dítě se zbytečně stresuje.

Myslím, že čtenářky na tomto serveru tím značně překvapím, ale každý rok se na táborech opakuje stejná situace - dítě dělá naschvály, trucuje a po dlouhé době na vedoucí vybafne: "Já jsem sem musel, protože naši jeli k moři a neměli mě komu dát!"  I když je to pravda, dítě o tom vůbec nemusí vědět - aspoň ne tak, aby bylo jasné, že jej rodiče "odložili". S takovým dítětem si pak těžko někdo poradí - program jej nezajímá a celý tábor mnohdy úmyslně sabotuje. Po příjezdu domů si pak samozřejmě stěžuje s planou nadějí, že jej za rok už rodiče nikam nepošlou, když jim vylíčí, jak to bylo hrozné...

To by bylo asi tak všechno, co bych  jako matka dítěte několik let jezdícího na různé typy táborů i jako bývalá táborová vedoucí  doporučila. Samozřejmě ani sebelepší zkoumání tábora není stoprocentní zárukou, že se dítě vrátí spokojené, ale určitě je lepší preventivně zkoumat, než se potom divit...