Dobrý den!
Velice si libuji v hrůzostrašných povídkách. Pak se tak krásně bojím. Znáte to i vy?
Jednou jsem seděla se známou, čaj jsme vypily, něco pojedly a povídaly. Od semletí sousedů jsme si to namířily ke svým rodinám. Ale Liduška „jela" ještě dál a...

„Věro, naši bydleli u potoka blízko hřbitova. Tatínek byl hudebník, kdejakou tancovačku vysmýčil a jednou, když se tak vracel pozdě po půlnoci domů přes kopec, pobrukoval si nějakou písničku, ale popito neměl a měsíček svítil jako rybí oko, tak vidí nějakou ženskou v bílém hábitu, jak jde od sousedů ven z dědiny. Volal na ni, ona se ohlédla a šla dál. Ráno maminka tatínkovi říkala, že kolem půlnoci zemřela sousedka. Tehdy jsem byla malá žaba, ale v těchto místech mi ještě dnes naskakuje husí kůže."

„Liduško, já ti povím taky něco. Zapadla jsem do party. Nic jsme nerozbíjeli, nefetovali, rádi jsme si povídali o přečtených knihách. Zvláštní na tom bylo to, že jsme se scházeli na hřbitově v jedné staré hrobce. Tam jsme se posadili do kruhu a povídali. Jednou kamarád začal, že se naučil vyvolávat duchy. No, dva večery se nedělo nic, ale ten třetí, kdy začal promlouvat s jedním ze zemřelých, samozřejmě při svíčkovém osvětlení, se pohla náhrobní deska. To bylo na nás moc. Vyletěli jsme ven z hrobky. Dovnitř jsme se vrátili za pár dní. S deskou pohnuté bylo a my jsme věřili, že to bylo duchem."

Tak jsme začaly večer a povídaly si dlouho do noci. U Lidušky jsem raději přespala, bála jsem se jít domů, že mě chytne nějaké strašidlo za zadek.
A jestli se chcete bát, tak si přečtěte nějakou knihu od Erskinové. Cestuje se v čase. Dobré čtení, zvláště na noc, kdy si čtu u lampy, v krbu praská oheň a za oknem pofukuje a já se propadám do doby Keltů a s jejich nejvyšším druidem Bronchainem...
Krásný den a večer bububu, arjev

Díky za krásný příspěvek! Úplně to vidím, tu partičku puberťáků, jak s jekotem utíkají z hrobky... V určitém věku je vyvolávání duchů snad nejoblíbenější zábava. A takhle příjemně se bát je moc fajn.

Soutěž: Osca. .ilde

Reklama