Je zajímavé, jak nás některé zážitky provázejí celý život. Různé životní situace v nás zanechají vzpomínky, které se nám pravidelně vrací a znovu a znovu oživují kdysi prožité emoce – pozitivní i negativní.
Někde hluboko uvnitř mám ukrytou jednu takovou negativní vzpomínku. Ta vzpomínka většinu roku spí a nijak se mi nepřipomíná. Pouze v jednom ročním období se začíná drát na povrch a ať dělám co dělám, nedokáži ji zaplašit a zasunout do nějakého ukrytého šuplíčku.

Pravidelně, když se na pultech obchodů začnou objevovat čokoládoví zajíčci a vajíčka, když se tržnice rozezní hlasy bodrých vesnických tetek prodávajících pomlázky a kraslice, přijde moje malá černá můra, usadí se mi v hlavě a odmítá odejít … dělá to už celých 31 let.

Tehdy mi bylo 11 let. Do té doby pro mne byly Velikonoce příjemnými svátky, byla jsem jako každý školou povinný žák ráda, že je o den volna víc, a těšila se na velikonoční nadílku, beránka a maminčin mazanec. Malovala jsem vajíčka, která jsem rozdávala koledníkům, a dokonce jsem je vyhlížela z okna a těšila se, až přijdou.

Jenže jedny Velikonoce se stalo něco, co výrazně poznamenalo můj budoucí vztah k těmto svátkům.
Jak jsem již napsala, bylo mi 11 let. Ráno na Velikonoční pondělí jsem časně vstala, abych byla připravená na případné koledníky – ranní ptáčata - a cítila jsem se tak nějak svátečně. Konec konců, byl to výjimečný den. Postupně se trousili hošíčci s pomlázkami, zatřepotali mašličkami mezi dveřmi, poctivě odříkali své “hody hody doprovody”, obdrželi po vajíčku a odkráčeli o dům dál.

Kolem půl jedenácté zazvonili kluci ze třídy. Seběhla jsem dolů k domovnímu vchodu, nechala se symbolicky vyšlehat a obdarovala spolužáky vlastnoručně vymalovanou kraslicí. Kluci se obrátili, aby pokračovali ve svém bohulibém konání, a já se mínila vrátit domů.

Najednou se ale zpoza rohu našeho domu vyloupla partička kluků a holek z deváté třídy. Bylo jich asi šest. Jeden z těch kluků měl obrovskou pomlázku. Dlouhou a silnou a poctivě upletenou. Než jsem stačila zmizet v domě, několika skoky byl u mě, vytáhl mě za roh domu a začal mě tou pomlázkou mlátit. Naprosto surově a bezcitně. Nejednalo se o žádné velikonoční vyšlehávání, ale o zcela bezohlednou agresi. Držel mě za vlasy a tou příšernou věcí, co měl v ruce, mě vší silou mydlil hlava nehlava. Po zádech, po nohách, po břiše. Byla jsem proti němu malá holka a neměla jsem šanci. Plakala jsem, prosila … ale to ho snad ještě víc rajcovalo. Nevím, jak dlouho trvala ta exekuce, ale mě to připadalo jako věčnost. Když skončil, prudce mě odstrčil, až jsem upadla na chodník.

Zmlácená, odřená od pádu a plakající bolestí jsem potupně ležela na zemi a bála se vstát. Celá ta povedená partička se rozestoupila kolem mě a začali se smát, až se popadali za břicha. Bylo mi hrozně. Bolest, ponížení, výsměch … nevím, co z toho bylo strašnější.

Konečně odešli a já se vrátila domů.

Tak moc jsem se styděla za to, co se mi stalo, že jsem okamžitě zapadla do svého pokoje a tam si sama lízala rány. Byla jsem v šoku a dlouho se z toho nemohla vzpamatovat. Pamatuji si, jak se mi hlavou honily zběsilé myšlenky a já jsem se snažila přijít na to, PROČ se mi musela ta hrozná věc stát. Za co? Kvůli čemu? Co jsem komu udělala?

Jediné, co jsem věděla jistě, bylo, že jsem neudělala nikomu nic. Měla jsem pouze smůlu, že jsem dívka a že je zrovna Velikonoční pondělí. A tím pádem jsem byla v duchu našich národních tradic vydána všanc takovýmto násilnickým magorům, kteří měli pocit, že Velikonoce jsou od toho, aby mohli beztrestně zmlátit nějakou holku. Bylo mi z toho zle. Tehdy jsem poprvé v životě pocítila obrovský nával vnitřní vzpoury a touhy měnit svět. Vyrvat všem chlapům z rukou pomlázky! Tradice, po celá předchozí léta mého dětství přijímaná jako bezva rozptýlení, najednou dostala v mé mysli zcela nový rozměr.

Postupem času se mi ale tento příšerný zážitek začínal vytrácet z paměti a já jsem myslela, že jsem na něj zapomněla. Mýlila jsem se.

Napřesrok, když se v obchodech objevila velikonoční výzdoba, zcela bez varování se mi najednou v hlavě odehrál celý scénář té nepříjemné příhody z loňských Velikonoc. Vrátily se mi příšerné pocity plné krutého ponížení a já jsem si z celého srdce přála, aby byly Velikonoce zrušeny.

Samozřejmě, že mé toužebné přání nemohlo být splněno, a tak jsem každoročně prožívala o Velikonocích duševní muka. Mé ženské “já” se ve mně mohutně bouřilo a chtěla jsem sepisovat petice, které by podpořily mou myšlenku na likvidaci Velikonoc. Naprosto se mi příčilo všechno, co s nimi souviselo a co je jakkoli připomínalo. Tvrdě jsem odmítala onen “tradiční” obyčej vyšlehávání, který dělá z žen a dívek zcela legální oběti všech mužských exemplářů. Najednou mi připadalo děsně ponižující a nedůstojné malovat nějaká vajíčka, kterými bych měla obdarovávat koledníky poté, co mi uštědřili výprask. A to ani nemluvím o těch patřičně upravených alkoholem.

Zkrátka setkání s pubertálním surovcem zanechalo v mé dívčí dušičce ránu, která se každoročně znovu otevírala. A v podstatě se otevírá stále, i když s odstupem let ne tak bolestivě.

Nechuť k těmto svátkům mi však zůstala. Když se mi ale později narodily dcery, vzala jsem Velikonoce částečně na milost. Děvčátka malovala vajíčka a těšila se na velikonoční nadílku. V troubě se pekl beránek a na stole byla jarní výzdoba. Ostřížím zrakem jsem ale probodávala všechny příchozí koledníky a byla připravena zasáhnout se silou matky lvice v případě, že by se některý z nich rozmáchl pomlázkou víc, než se sluší a patří.

Říká se, že vzpomínky jsou to jediné, co nám zůstane, až budeme hodně staří. Přiznám se otevřeně, že některé bych ze své paměti ráda vymazala. Fyzickou bolest totiž většinou brzy zapomeneme. Horší je to s tou psychickou. Rány na duši se hojí dlouho a těžce a někdy se nezahojí vůbec. A já si každý rok ve velikonočním období chtě nechtě vzpomenu na tu bezmoc a ponížení. Znovu vidím tu malou holčičku, jak leží zmlácená a uplakaná na chodníku, a slyším ten hurónský smích pubertálních výrostků...

Jak jsem uvedla v nadpise tohoto článku: máme to letos již za sebou. A já jsem tomu upřímně ráda.
Tak zase za rok: veselé Velikonoce! :o))

Reklama