Japina a sestra

„A kerá ty jsi?"

Odpověděla jsem: „Jana."

A za pár minut se vás tentýž člověk zeptá znova a po pěti minutách opět. Netrávila jsem dětství v psychiatrické léčebně nebo u osob stižených Alzheimerem, jak by se mohlo zdát, mám jen o 10 minut mladší sestru a jako malé jsme si skutečně byly dost podobné. Vlastně si nás okolí pro zjednodušení „překřtilo" na Gábinky (podle jména ségry).

Vzpomínám si na situace ze školky: „Gábinky nelezte na ty průlezky," a já si v duchu naštvaně říkala, já nelezu, jsem na písku, „Gábinky, oblékejte se rychleji," já už ale jsem oblečená. Možná z téhle doby pochází základ toho, že já a ségra si odmalička vykáme (a samy sobě důstojně „mykáme", taky jsme měly svoji řeč, ale o tom třeba jindy). Moje jméno - Jana, částečně rehabilitovali až mnohem později rodiče jedné naší společné kamarádky, ti nám začali říkat Jabka (Ja(na-Ga)bka). Po základce se naše cesty rozdělily a já už nemusela nikomu zdůvodňovat, proč mám na ponožce jiný proužek než ségra. Šla jsem studovat ekonomii, ona dějiny umění.

Japina a sestra

Když jsem za ni chodila do práce do galerie, někdy se ze mě snažili návštěvníci vypáčit nějaký erudovaný komentář k obrazu nebo vystavené plastice a já jsem se vždycky soustředěně zahleděla na objekt a byla v pokušení říct něco jako: „Co já vím, co to vlastně je, když je to celé rozmazané," nebo: „Tady asi seknul vedle a ono to upadlo, že to nemá hlavu," ale pak jsem se kousla do jazyku a udělala parádně nacvičený rozpačitý obličej a očima vyhledala ségru a bavila se, jak se o lidi pokouší infarkt.

Máme stejný hlas, předkus, smysl pro srandu, čteme stejné autory, pamatujeme si stejné repliky z filmů. Což mi připomíná, že jsem se nedávno vsadila, že v Rákosníčkovi to „pod břehem zakuňká a v rákosí ŠUSTNE," načež jsme telefonovali ségře, jako nezávislému arbitrovi a ta bez nápovědy potvrdila mou variantu, už jsme se těšila na výhru, když můj kamarád prohlásil, že ségry se ptát nemůžem, protože ta si myslí to stejné. Načež mě asi deset lidí přesvědčilo, že v rákosí zcela jistě lupne. Takže oprava, pamatujeme si stejné repliky a bůhvíproč i stejně blbě.

Zpočátku není jednoduché mít dvojče, máte někoho, s kým vás pořád srovnávají, ale taky máte člověka, který vám vždycky bude tím nejbližším na světě, ať už je jakkoli daleko. A podoba, to je pak jen v pořadí tisící detail, který máte společný.

Japina

Poz. red.: Text nebyl redakčně upraven.

Posílejte mi dnes příběhy a fotky o své příbuzenské podobnosti. Máte bratra, který vám z oka vypadl? Dědečka? Bojíte se, že jednou vaše děti budou po vašich rodičích? To všechno mě zajímá! Vaše strachy, radosti i humorné historky, ideálně doložené fotkou, anebo naopak vaše fotky a fotky vašich příbuzných doložené krátkým komentářem, čekám pod heslem „Pribuzenska podoba“ na e-mailu: redakce@zena-in.cz. Nejlepší příspěvek oceníme malým dárkem!


K) Prototyp vesmírného obleku pro civilisty.

Reklama