Milá redakce,

mně také vadí týrání všeho živého. Hlavně malých dětí. A protože jsem matka, týrám prakticky 24 hodin denně.

Předpokládám, že jen obludně dlouhé schodiště k našemu bytu a pečlivě nahrnuté sněhové zábrany zdržují zatím sociální pracovnici dole před domem, zatímco do tabulky intenzity zaznamenává jekot mého syna, když mu na ručičky zabalené v kabátku rvu ještě pidirukavice. Kdo ví, jestli ta dáma tuší, kolikrát jsem schopná ráno opakovaně natáhnout plyšový kolotoč, abych si v tichých chvilkách uvařila kávu a našla čisté ponožky.

Můj synek zatím trpí jako oběti gestapa a stále dokola zpracovává stejnou melodii. Broučci přestávají být po dvou dnech roztomilí a chlapečkova snaha usledovat alespoň jednoho z těch vířících cvrčků by donutila k pláči i Mengeleho. Snad v budoucnu alespoň využije nově nabytou schopnost otočit hlavu o 360 stupňů.

Zatímco si oplachuji obličej studenou vodou, aby na mě v zrcadle vzápětí vykoukl Ozzy Osbourne (a jo... odlíčit se!), mává hošík ručkama v marné snaze zastavit tu produkci. To už kapu na odličovací tampon... aha.... olej na dětské prdelky. Tak vyhodit a znova... sklonit se ke koši - úder do dvířek koupelnové skříňky... s jizvou, která by zmýlila i Vy-víte-koho, takže by dal Potterovi chvíli pokoj, se chvíli potácím na křižovatce mezi životem a smrtí, z níž mě vyprostí až nečekané ticho.

Aj! Natáhnout kolotoč!

S jedním okem rudým, druhým bez obočí skláním se nad novým občánkem a nedivím se již, že první dětské úsměvy vysílá k plyšovému kašpárkovi v marné naději, že ho adoptuje do jednoho roku. Po třech hodinách péče o dítě jsem stále o hladu a zvažuji ještě možnost dát dítko spát do kočárku na balkon.

Ano, to já dělám.

Zvlášť v tuhých mrazech vydrží pospávat i 2 hodiny, neboť jeho srdeční rytmus se sjednotí s rytmem vesmíru (jedině to mu pomáhá přežít).

Představuji si, jak sociální pracovnice jako zajíc ručkuje po laně ve snaze odebrat mi potomka. A já jí znemožňuji dokončení akce jedním šmiknutím nůžek na pelargonie.

Jenže dnes prší. Budu mu tedy křivit páteř v šátku jako naše prababičky při práci na poli. Snad zabere večer. Můj manžel (pediatr) ho tuhle tak pěkně svázal do zavinovačky, že se holátko probudilo až k ránu. Muhahaha.

Co říct mé kadeřnici, když se mě tuhle zeptala, jestli mi není doma smutno. Ona si snad myslí, že vězeň jsem tady já?!

Malenka

Reklama