Na mém bývalém pracovišti jsem měla kolegu, silného kuřáka. Těžce nesl, když jsem se vdala a ještě hůř, když jsem otěhotněla. V kanceláři ostatní nekouřili, jen on ano. Domlouvali mu, i já jsem se s ním často dohadovala. Tahanice nebraly konce. Tak moji dva kolegáčci zasáhli, a to tvrdě. Když kolega jednou odešel z kanceláře, půjčili se jeho cigaretky a trošku mu je upravili. Podotýkám, že kolega měl plnovous. Zapálil si, slastně potáhl jednou, dvakrát, provokativně se na mne podíval, potřetí vybafl ohýnek a dým, doprovázený příšerným smradem ze spálených vousů, hovořil za vše.
Dohra byla u ředitele, bohužel v kolegův neprospěch.
Kolega kouřil ještě dosti dlouho, pak najednou přestal, měl plicní nádor. Přežil, ale dnes, když ho potkám, je to taková živá troska, která alespoň žmoulá nezapálenou cigaretu a v očích má smutek a nemoc.
arjev


Milá arjev,
teď už je to asi spíš k pláči, ne?

Reklama