Reklama

Blíží se - už tradičně - pololetní šílení. Dítě jednoho dne (letos to bude 29. ledna) odejde do školy poněkud pomaleji než jindy vyzbrojeno tlustými tvrdými deskami a možná se i vrátí odpoledne domů.

A pak následuje prohlížení vysvědčení a reakce podle toho, co na vysvědčení najdeme, a taky podle naší nátury. Samozřejmě znáte takové ty základní pravdy typu: "Teď když už máš vysvědčení, už je pozdě, to ses měl snažit dřív" nebo naopak "co si to, proboha, zase dovolili, celá rodina ví, jak jsi geniální, a ti lumpové ve škole to zase nepoznali a dali ti pět čtverek a dokonce trojku z chování".  

Vynecháme i ty stavy, kdy dojde k nejhoršímu a dítě se domů nevrátí - to už je potom případ pro psychologa a je bohužel nutné si připustit, že málokdy je vina na straně dítěte nebo školy.

Co ale můžeme dělat jako rodiče proto, abychom předešli infarktovým situacím?

V první řadě si zavzpomínat. Podívat se na svoje vysvědčení, poctivě si přiznat, že každý má svoje možnosti a že to, že naše dítě je geniální matematik, může být klidně dorovnáno jeho naprostou neschopností pohovořit v cizím jazyce. Koneckonců, málokdo z nás měl po celou školní docházku samé jedničky. Je dobře přiznat to i dítěti - klidně s poukazem na to, že všechno lze pílí vypilovat a dohonit. Pokud jste opravdu patřili k těm výjimkám, které měly po celou školní docházku samé jedničky, pak vám nezbývá nic jiného, než si říci, že každý dobrý skutek bývá po zásluze potrestán.

Další věc je prevence. Teď nemyslím prevenci ve smyslu "a další pololetí se budeš denně učit jako mourek", ale prevenci ve smyslu pravidelných kontrol žákovské knížky nebo učňovky, popřípadě deníčku. Tam, kde už tyto dokumenty nejsou, ptát se aspoň ve škole - pokud budete mít jakési povědomí o prospěchu průběžně, nebude hrozit žádný větší šok a dítě taky bude vědět, že sice bude po vysvědčení následovat domluva, ale že jste dostávali informace po kapkách a že tedy s největší pravděpodobností zůstane naživu.

A co může udělat potomek v případě velkého průšvihu?

V každém případě by měl přinést vysvědčení někomu dospělému. Pokud to jen trochu jde, tak domů, pokud to opravdu, ale opravdu nejde, pak komukoliv z rodiny a toho také požádat, aby s rodiči promluvil jako první. Starší příbuzný má totiž jistou představu o tom, že rodiče nebývali tak dokonalí, jak si to o sobě myslí, a dokáže jim to taktně připomenout.

Pokud obavy i nadále zůstávají, pak je rozumné požádat o dospělý doprovod.

A když to vůbec nejde? Pak už zbývá jenom Linka bezpečí. Ostatně na tu mohou volat i rodiče - i když je přednostně určena dětem, tak vám dokáží aspoň poradit, kam se obrátit a jak postupovat, pokud u vás nastala ve vztazích opravdová krize.