Už jsem to do magazínu víckrát psala, že spíše než čerstvým vánkem bývám občas ošlehána větry barových ventilátorů, takže asi nikoho nepřekvapí, když se přiznám, že kolo není můj kamarád.

Jezdit na něm jsem se naučila docela pozdě, určitě mi bylo nejmíň deset nebo jedenáct. Měli jsme zahradu v zahrádkářské kolonii, na jihu Moravy, kam oko dohlédne, tam se rozprostírá rovina. Tamní jemné vlny v terénu, které jsme nazývali kopci, jsou obyvatelům výše položených oblastí k smíchu – rozhodně by je v nohách nepocítili. Moji milí rodiče, zoufalí, že stále potřebuji podpůrná kolečka, mě z jednoho takového kopce, který byl ve zmiňované zahrádkářské kolonii a protínala ho prašná cesta, jež vedla od vlakové trati k naší zahradě, občas na kole „spouštěli“. Po mnoha a mnoha pokusech, kdy by se probrečené kapesníky mohly vážit na kila, se to konečně podařilo a já jsem se rozjela… a jela!

Rodiče, šťastní, že Klárinka „už“ jezdí, se ale dlouho neradovali. Bylo to podobné jako třeba s lyžemi. Na ty jsem se taky u jedné horské chaty postavila, a když si mě všichni vyfotografovali, bezelstně jsem pronesla: „Tak, a teď už mi TO můžete sundat!“ Takže kolo smutně stálo ve sklepě a nikdo se na něj ani podívat nepřišel, až ho jednoho krásného dne ukradli, a byl pokoj. :)

Další zážitky pak mám až z doby, kdy už jsem byla dospělá. Můj bývalý přítel byl z Krkonoš – a byl to zapálený cyklista. V podstatě bych už ani nemusela nic psát, domyslíte si, jak to asi mohlo dopadnout… ne, nerozešli jsme se kvůli kolu, ale řekla bych, že když mě na něm poprvé uviděl, možná dost vážně přemýšlel o tom, že by měl hodně rychle ujet a už se nevrátit. Historkami, jak jsem se za ním plazila pěšky(!) do kopce, on přede mnou jel na kole a vezl i kolo moje a co deset minut na mě stříkal vodu z láhve, abych „nelekla“, bavím dodnes kamarádky.

V současné době mě zase děsí můj muž, protože na kole taky rád jezdí, sice jenom rekreačně a občas, ale potíže mu to nečiní – a nechce pochopit, proč já se tomu pořád tak bráním. Poslední z jeho nápadů: „Dobře, tak já pojedu na bruslích a ty vedle mě na kole, to SNAD zvládneš!“ mi už dlouho nedá spát…

Až jednou nepřijdu do redakce do práce, milý Radku, důvod bude jasný. Buď jsem se na kole přizabila sama, nebo mě potom (ze zoufalství) sprovodil ze světa můj muž. :)

Klára W.

 

Reklama