Když mi bylo 16, jela jsem jako praktikantka na tehdy ještě pionýrský tábor. Jednoho dne večer jsem se dohodli s vedoucími, že budem vyvolávat duchy a tahat z nich informace. Dali jsme děti spát, postavili hlídku, zalezli do srubu. Lehli jsme si na břicha (v tom srubu nebyl žádný nábytek, jen dřevěná podlaha), zapálili svíčku a spojili ruce - malíčky se dotýkali. Pekelně jsme se soustředili. Jedna z vedoucích promluvila vážným hlasem: ,,Duchu, duchu, jsi mezi námi?"

V ten moment si někdo usral (to se ani jinak nazvat nedalo). Duch byl mezi námi, ale smrady jsme nemohli vydržet, takže jsme urychleně pelášili ze srubu ven. Druhý pokus už se nekonal.

Od té doby, když slyším o věštění, vyvolávání duchů apod., vzpomenu si na tuhle příhodu. Láká mě to, ale při podobných seancích se vyžaduje vážný přístup a toho asi nejsem schopná.

Hodně duchů přeje Dana


:-)) Milá Dano, kdyby přišel ten opravdický duch, možná byste dopadli ještě hůř...

Připomnělo mi to forbíny Wericha a Horníčka - konkrétně debatu o imperativech. Kdo zná, vzpomene si také. ,,Smrď nebo střelím."  ,,Já bejt tam, tak to udělám."

Reklama